ECLI:CZ:US:2013:2.US.4567.12.1
sp. zn. II. ÚS 4567/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Václava Horníka a JUDr. Marie Horníkové, obou zastoupených Helenou Pelánkovou, advokátkou, se sídlem Panská 8, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 1308/2010-222, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2007, č. j. 7 Co 2262/2007-133, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011 (v podání chybně uvedeno datum 31. 8. 2010), č. j. 7 Co 1369/2011-271, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 9. 2010, č. j. 9 C 140/2006-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítli porušení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").
V řízení před obecnými soudy byl veden spor o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Albeř ze dne 29. 6. 2005, kterou uzavřeli stěžovatelé s Pozemkovým fondem České republiky. Spor byl vyvolán žalobci Josefem a Alenou Holečkovými (dále jen "vedlejší účastníci"), kteří tvrdili, že mají naléhavý právní zájem na uvedeném určení, neboť v případě vyhovění žalobě by se mohli na základě jimi tvrzených skutečností ucházet o převedení uvedeného pozemku do svého vlastnictví. Podstatnou byla otázka posouzení naléhavosti právního zájmu na straně vedlejších účastníků a výklad aplikace zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 95/1999 Sb.") Soudy posléze dovodily, že požadované určení se může promítnout do právních poměrů vedlejších účastníků a žalobě vyhověly, když současně dospěly k závěru, že byly porušeny podmínky převodu stanovené zák. č. 95/1999 Sb.
Stěžovatelé proti tomuto konečnému rozhodnutí brojí podanou ústavní stížností. Podrobně rekapitulují průběh jednání před obecnými soudy a právní stanoviska, která v průběhu řízení zaujímali. Ta posléze podrobně rozvádí. Podle jejich názoru bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že soudy vyhověly žalobě na určení, ačkoliv nebyly splněny podmínky ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Další porušení základních práv spatřují v nesprávném výkladu zák. č. 95/1999 Sb., z něhož obecné soudy dovodily absolutní neplatnost shora uvedené smlouvy o převodu pozemku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatelé námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikují výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je tedy spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Obecné soudy napadená rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnily, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelů - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již pro svou povahu a obsah dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu