ECLI:CZ:US:2013:2.US.4570.12.1
sp. zn. II. ÚS 4570/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti MVDr. Milana Janulíka, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenko, advokátem se sídlem Hauerova 3, 746 01 Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4422/2011-175 ze dne 4. 9. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 522/2010-156 ze dne 26. 1. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 16 C 630/2009-124 ze dne 17. 6. 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel, v původním řízení žalobce, domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29. 10. 2009, které mu bylo doručeno téhož dne, je neplatné. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že na podkladě v řízení provedených listinných důkazů i svědeckých výpovědí dospěl ve spojení s příslušnými ustanoveními zákoníku práce (§55 odst. 1 a §60) k závěru, že nárok žalobce není důvodný.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že nalézací soud nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle §118b občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), řízení je tak postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a jeho rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Odvolání stěžovatele vyhodnotil Městský soud v Praze jako nedůvodné a prvoinstanční rozsudek potvrdil, když se byl ztotožnil s hodnocením případu ze strany soudu prvého stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, opíraje se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že stěžovatel ve skutečnosti namítá způsob provádění a hodnocení důkazů, a v této souvislosti dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku zásadního právního významu, kterou by měl soud v dovolacím řízení řešit, a proto dovolání podle §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že ve věci neproběhlo žádné vyšetřování, alespoň se základními znaky nestrannosti, v němž by se stěžovatel mohl nařčení z porušení právních povinností bránit a údajné tvrzení nastrčené osoby vyvracet. Stěžovatel předpokládal, že při ústním jednání před soudem bude vyhověno přinejmenším jeho důkaznímu návrhu na provedení jeho účastnické výpovědi, což se prý nestalo. Hlavní námitkou stěžovatele je pak údajné neprovedení důkazů jím navržených za účelem vyvrácení nepravdivých tvrzení vedlejšího účastníka s odkazem na provedenou koncentraci řízení. Stěžovatel má za to, že v daném řízení se vůbec neuplatní zásady koncentrace řízení dle §118b o. s. ř., ale ani důsledky plynoucí z koncentrace dle §118a o. s. ř. Důkazní návrhy, které soud pominul, prý nemohly z povahy věci spadat pod povinnost účastníka uvádět z vlastní iniciativy všechny podstatné důkazy dle §118a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť šlo o důkazy, které teprve reagovaly na vývoj řízení a měly vyvrátit nepravdivá tvrzení protistrany. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá, že ten se vůbec odmítl věcí zabývat, přestože "minimálně část námitek stěžovatele byla ryze právního a nikoli skutkového charakteru". Svou obecností rozhodnutí Nejvyššího soudu dle jeho názoru vůbec nesplňuje náležitosti na odůvodnění soudního rozhodnutí. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti koncentraci řízení a vyzdvihující absenci poučení ve smyslu §118a odst. 1 - 3 o. s. ř., je třeba poznamenat, že stěžovatel ji uvedl již v odvolání a Městský soud v Praze se jí přednostně zabýval (viz str. 4 napadeného rozsudku soudu druhé stolice), přičemž uvedl, že takového poučení se stěžovateli dostalo při jednání konaném dne 6. 5. 2010 (soud odkazuje na protokol z tohoto jednání), kdy byl vyzván, aby upřesnil svá tvrzení, označil příslušné důkazy, v čem spatřuje neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a jaké případně formální či obsahové vady v tomto zrušení shledává. Dále pak městský soud uvedl, že ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, pomocí kterých lze skutkový stav věci zjistit i jinak, než jak vyplývá z řádně a včas provedených důkazů, tedy že navržením takových důkazů účastník ve skutečnosti nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale, expressis verbis, snaží se dosáhnout jiného hodnocení skutkového stavu navzdory zásadě koncentrace řízení. Proti tomuto velmi konkrétnímu hodnocení, resp. argumentaci soudu druhé stolice ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho nenamítá a ani tento závěr jinak nezpochybňuje; pouze v obecné rovině tvrdí, že poučen nikdy nebyl a že důkazy, které v době po uskutečnění prvního jednání předložil, teprve reagovaly na vývoj sporu. Za takových okolností ovšem nemohl Ústavní soud přesvědčivě dospět k závěru o důvodnosti stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, když zcela jednoznačné úvahy soudu odvolacího ponechal v ústavní stížnosti argumentačně nedotčeny.
Ani námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat podaným dovoláním, protože se nejedná o otázky zásadně právně významné, nemohl Ústavní soud přisvědčit. U dovolání postaveného na otázce zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (v rozhodném znění) lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil a dostatečně vysvětlil, proč námitky stěžovatele z pohledu samotného dovolacího soudu nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale jiných dovolacích důvodů, které se však z jejich podstaty nemohou vztahovat k signifikanci rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Nejvyšší soud proto oprávněně nemohl řádně přezkoumat napadený rozsudek soudu druhého stupně co do právního významu nižšími soudy řešených otázek.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu