ECLI:CZ:US:2013:2.US.4578.12.1
sp. zn. II. ÚS 4578/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2274/2012-162 ze dne 30. srpna 2012, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 339/2011-148 ze dne 11. ledna 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Evy Štěpánové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. listopadu 2012 a doplněnou podáním ze dne 18. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem odvolacího soudu k jeho odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 33 Nc 910/2008-122 ze dne 7. dubna 2011, kterým byl zamítnut jeho návrh na úpravu způsobilosti vedlejší účastnice řízení k právním úkonům. Usnesením dovolacího soudu pak bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 10, čl. 11 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel rekapituluje, že se domáhal přezkoumání způsobilosti k právním úkonům své matky, když jednoznačně prokázal, že jsou u ní dány důvody k omezení její právní způsobilosti, byť v řízení provedený znalecký posudek z oboru psychiatrie konstatoval, že důvody k omezení způsobilosti Evy Štěpánové nejsou dány. Je přesvědčen, že způsobilost je třeba zkoumat nejen ze strany psychické, resp. psychiatrické, ale i s ohledem na schopnost člověka se v praktickém životě orientovat a běžně v něm provádět právní úkony, především s ohledem na věk, rozumové a vědomostní schopnosti a fyzickou zdatnost. Zdůrazňuje, že způsobilostí k právním úkonům není pouze výkon práv jednotlivce, ale i výkon povinností a tedy jistá kombinace duševní a fyzické kondice jednotlivce. Stěžovatel u své osmdesátileté matky seznává při běžném životě výrazně zhoršenou schopnost praktických úkonů týkajících se plnění jejích práv a povinností. V důsledku toho musí zaopatřovat vedení její domácnosti na své náklady, protože jeho matka není sto plnit své povinnosti spojené s platbou nájemného a médií, málokdy je zcela soběstačná si pořídit nákup, není známo, jak zachází se svými finančními prostředky, má dluhy a jsou na ni vedeny exekuce. Pro zajištění své i její důstojnosti, pro plnění svých základních práv a povinností bylo na místě rozhodnout s ohledem i na jiné důkazy než vycházet pouze ze znaleckého posudku. Proto navrhoval zpracování znaleckého posudku z oboru neurologie, když jeho matka trpí pokročilou atrofickou demencí a několika dalšími problémy, kterými se zabývá spíše obor neurologie, oftalmologie nebo gerontologie. Vedle toho je jeho matka slabozraká, a tak je velmi znevýhodněna např. při přebírání pošty a má tak sníženu schopnost na tuto relevantně reagovat, příp. provést s tím spojené právní úkony. Stěžovatel tuto problematiku konzultoval i se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých, podle níž je slabozrakost spojená se stařeckou demencí běžným důvodem v omezení způsobilosti k právním úkonům.
3. Stěžovatel tak má za to, že při extenzivnějším výkladu §10 občanského zákoníku může být osoba částečně nebo zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům i nad rámec duševní poruchy, nebo nadměrného užívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků. Ostatně při požívání alkoholických nebo omamných prostředků dochází ke zbavování způsobilosti právě proto, že taková osoba není schopna zastávat nebo plnit své základní povinnosti. Duševní poruchou pak nemusí být jen nález psychiatrický, ale může to být i nález gerontologický či neurologický. Alzheimerova nemoc a demence, což jsou nálezy jednoznačně neurologické, se obecně za duševní poruchy považují.
4. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353) vyložil, že omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného. Takový zásah je třeba zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, vyložených v rozsahu, který omezuje lidská důstojnost. Protože tato práva Listina základních práv a svobod garantuje jako tzv. základní práva absolutní, lze k jejich omezení přikročit jen za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku.
5. K tomu je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivního veřejného práva navrhovatele - tedy jedná se o prostředek individuální ochrany, tj. navrhovatel nemůže podat ústavní stížnost za jiného (srov. sp. zn. I. ÚS 74/99, U 34/14 SbNU 329).
6. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že stěžovatel v daném případě není aktivně legitimován k návrhu ve věci ochrany základních práv své matky - tedy zejména porušení jejích práv na ochranu důstojnosti, majetku a jejích základních procesních práv. Ústavní soud přitom nemá pochybnost o tom, že se stěžovatel o svoji matku morálně legitimně pro její věk a stav bojí. Taková obava však není způsobilá pro legitimaci k podání ústavní stížnosti.
7. V daném případě stěžovatel kromě pouhého poukazu na příslušný článek Listiny základních práv a svobod vůbec netvrdí, jakým způsobem měla být porušena jeho důstojnost, osobní čest, dobrá pověst či jak bylo ohroženo jeho jméno nebo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. K porušení základních majetkových práv stěžovatele pak nemohlo dojít s ohledem na to, že se napadená rozhodnutí netýkala ničích majetkových práv. Těch by se mohlo týkat snad až rozhodnutí o vyživovací povinnosti stěžovatele podle §87 zákona o rodině. Tam by ovšem stěžovatel byl nejprve povinen vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon poskytuje předtím, než by se v souladu s principem subsidiarity mohl obrátit na Ústavní soud. Pro absenci takového rozhodnutí, aktuálně a efektivně zasahujícího do základních práv stěžovatele, přitom v daném případě nebyly obecné soudy v pozici, že by se musely zabývat zasahováním do práv stěžovatele. Jeho argumentace v řízení před obecnými soudy nebyla tímto směrem (a z pohledu základních práv stěžovatele jediném relevantním) zaměřena a z tohoto pohledu ani v ústavní stížnosti není obecným soudům vytýkáno, že by neprovedly dostatečné dokazování či učinily nesprávné skutkové či právní závěry.
8. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se oba obecné soudy důsledně zabývaly otázkou existence demence u vedlejší účastnice řízení a v daném směru nalezly relevantní odpovědi v provedeném posudku z oboru psychiatrie. Z uvedeného důvodu shledal odvolací soud důkazní návrh znaleckým posudkem z oboru neurologie nadbytečným. Tím se odvolací soud řádně, srozumitelně a legitimně vypořádal s tímto důkazním návrhem stěžovatele, a k zásahu do jeho základních procesních práv proto nemohlo dojít. Za této situace lze bez dalšího považovat za ústavně souladné i rozhodnutí dovolacího soudu, které se věcí meritorně vůbec nezabývalo, protože neshledalo v dovolání stěžovatele vůbec žádnou formulaci otázky zásadního právního významu.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu