ECLI:CZ:US:2013:2.US.4588.12.1
sp. zn. II. ÚS 4588/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky o ústavní stížnosti Ing. Bohumila Hudce, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem Ph.D., advokátem advokátní kanceláře Velké Meziříčí, Náměstí č. 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2298/2011, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 11. 1. 2011 č. j. 22 Co 446/2010-325 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 6 C 99/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Rovněž požaduje zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce bylo, že "přes výslovný zákaz daný správcem konkursní podstaty a v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání" byly se souhlasem stěžovatele v období po prohlášení konkursu na majetek úpadce vyváženy z objektu úpadce "stroje a zařízení spadající do režimu zákona o konkursu a vyrovnání, které byly součástí konkursní podstaty". K odvozu strojů z konkursní podstaty došlo "minimálně ve dnech 12. 3., 13. 3., 16. 3. a 17. 3. 2004", při odvozu strojů a zařízení se stěžovatel "dopustil porušování bezpečnostních předpisů zvlášť hrubým způsobem".
Ve věci bylo několikrát rozhodováno, přičemž obecné soudy v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 č.j. 21 Cdo 4314/2008-269, dospěly k závěru, že stěžovatel se svým jednáním dopustil (s ohledem k jeho osobě - ve funkci ředitele a s ohledem na možné způsobení škody) porušení pracovní kázně takové intenzity, kterou je třeba posoudit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a že po úpadci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u úpadce dále pokračoval.
Stěžovatel se závěrem obou soudů a způsobem jejich hodnocení důkazů nesouhlasí. Dle jeho názoru z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a proto nebyl důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Zdůrazňuje, že se vytýkaného jednání nedopustil a nebylo mu prokázáno (pokud došlo k vyvážení nějakých strojů a zařízení z objektu úpadce, pak se nejednalo o majetek úpadce, ale zřejmě o majetek jiné společnosti, která v areálu úpadce vyvíjela obchodní činnosti, případně jiného nájemníka). Soudy vycházely z křivé výpovědi a účelově zpracovaných protokolů. Dle stěžovatele soudy měly umožnit správci konkursní podstaty v rozporu s ustanovením §55 zákoníku práce měnit důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť dospěly k závěru, že k porušení kázně zvlášť hrubým způsobem došlo již tím, že docházelo k manipulaci se stroji a zařízeními v rámci objektu úpadce (nikoliv jejich vývozem).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené závěry se plně vztahují i na projednávanou věc, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší z pozice dalšího odvolacího orgánu přezkoumávat důkazní materiál, věrohodnost svědeckých výpovědí a písemných důkazů, či dokonce jednotlivé důkazy hodnotit a dovozovat z nich stěžovatelem předkládané závěry.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatečného či nedůsledného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu, hodnotily je z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti, přičemž v jejich hodnocení není logický rozpor. Soudy podrobně vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním. Námitkami stěžovatele se zabývaly a vyložily, proč je považovaly dokazováním za vyvrácené.
Obecné soudy poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy přihlédly k celkovým okolnostem a kontextu událostí, za kterých byl zrušovací projev vůle ze dne 26. 3. 2004 učiněn. Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud bylo po skutkové stránce prokázáno, že přes výslovný zákaz správce konkursní podstaty byly se souhlasem stěžovatele prováděny odvozy strojů a zařízení, které byly součástí konkursní podstaty a bylo s nimi manipulováno v rozporu s pokynem správce konkursní podstaty, není z hlediska vymezení skutkového důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ve zrušovacím projevu žalovaného významné, odkud a kam byly stroje odváženy (jak s nimi bylo manipulováno). Uvedené jednání v souladu s interpretačními pravidly zakotvenými v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce opravňovalo správce konkursní podstaty k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěry obecných soudů, nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Dle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu