ECLI:CZ:US:2013:2.US.4616.12.1
sp. zn. II. ÚS 4616/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Miroslava Hambergera, zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 2349/2012-74 ze dne 27. 9. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou vydání kopie pitevního protokolu z pitvy jeho nezletilé dcery zemřelé dne 2. 5. 2010, a posléze při jednání před Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 20. 7. 2012 vzal žalobu zpět, a to v návaznosti na sdělení žalovaného, že pitevní protokol nemá ve své dispozici, a to z důvodu, že nebyl součástí zdravotnické dokumentace, neboť byl vypracován na základě výzvy orgánů činných v trestním řízení, a to nikoliv žalovaným, ale soudními znalci, kteří byli toliko shodou okolností zároveň jeho zaměstnanci a kteří pitevní protokol vypracovali svým jménem jakožto soudní znalci, nezávisle na svém zaměstnavateli. Okresní soud poté postupem podle §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") řízení zastavil (usnesení ze dne 20. 7. 2012, č. j. 21 C 33/2012-5). K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud uvedl, že se stěžovatel domáhal vydání pitevního protokolu, jehož kopii prokazatelně má již od června 2010 k dispozici, a pokud následně odůvodnil zpětvzetí žaloby toliko odkazem na opakovaná vyjádření žalovaného, že pitevní protokol nemá, pak zavinil, že řízení musilo být zastaveno.
Usnesení soudu prvního stupně stěžovatel napadl včasným a přípustným odvoláním, a to pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O něm následně rozhodl krajský soud shora označeným usnesením tak, že odvoláním dotčený výrok změnil a výši vedlejšímu účastníkovi přiznaných nákladů řízení ponížil o 50 % (z původních 13 440 Kč na 6 720 Kč) s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř., když odvolání stěžovatele shledal částečně důvodným.
S tímto výsledkem se však stěžovatel nespokojil a rozhodnutí odvolacího soudu napadl ústavní stížností, ve které tvrdí, že za situace, kdy žalobce vezme zpět žalobu na vydání věci z důvodu, že žalovaný u sebe věc nemá, přestože dle hmotného práva věc u sebe mít měl, a z chování i tvrzení žalovaného v období předcházejícím podání žaloby vyplývalo, že předmětnou věc má, zapříčiní toto zpětvzetí žaloby žalovaný. Je přesvědčen, že pokud žalobce vezme zpět žalobu na vydání věci poté, co je tato věc během řízení žalovaným zničena, zapříčiní zpětvzetí žaloby právě žalovaný. V předmětném případě prý nebylo zjištěno, zda vedlejší účastník pitevní protokol neměl z důvodu, že ho ztratil, zničil, nebo jím nikdy nedisponoval, soud se dle názoru stěžovatele touto otázkou vůbec nezabýval. Přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku v takové situaci je "zcela určitě v rozporu s dobrými mravy a s právem na spravedlivý proces". V případě, kdy na straně žalující strany byl otec zesnulé nezletilé dcery, který se poté, co mu bylo vedlejším účastníkem sděleno, že mu pitevní protokol nevydá, pouze snažil domoci svých práv a získat všechny potřebné informace k tomu, aby zjistil důvod úmrtí svého dítěte, je dle něho tento rozpor s dobrými mravy ještě zvýrazněn. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti. Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že rozporované rozhodnutí představuje vybočení z ústavněprávních limitů. Krajský soud předně nepostupoval formalisticky, nýbrž vážil vzájemné kroky stěžovatele i žalovaného nejen v době po podání žaloby, ale i v době, která jejímu podání předcházela, jakož i okolnosti celého případu, přičemž částečnou vinu na zastavení řízení, její poloviční podíl, u žalované strany také shledal, a za tím účelem uplatnil své moderační právo podle §150 o. s. ř. Skutečnost, že vedlejšímu účastníkovi neodepřel právo na náhradu nákladů zcela, nemůže představovat exces soudního rozhodování, a to z níže vyložených důvodů.
Odvolací soud dostatečně ozřejmil, že ke zpětvzetí žaloby došlo po sdělení žalovaného, že stěžovateli pitevní protokol nevydá, protože jej z důvodů výše rozvedených nemá, ačkoliv i v této fázi (a i nyní v řízení o ústavní stížnosti) stěžovatel poukazoval a stále poukazuje na to, že jej má mít, a sice s odkazem na ustanovení hmotného práva. Vedlejší účastník tudíž nemohl způsobit zastavení řízení, když jeho sdělení nebylo lze hodnotit jako vyhovění žalobě a uspokojení nároku stěžovatele, jelikož ani poté pitevní protokol, o jehož poskytnutí se v žalobě především jednalo, neposkytl. Pakliže se stěžovatel rozhodl po takovém sdělení v soudní při nepokračovat, nemohl být tento krok oprávněně vnímán jako jednoznačná vina na zastavení řízení ze strany vedlejšího účastníka. Teprve porovnání jeho chování před podáním žaloby a v průběhu soudního řízení umožnilo vytvořit odvolacímu soudu plastický obraz o míře zavinění žalované strany na zastavení řízení. Jakkoli lze případ stěžovatele pochopit po lidské stránce, nelze současně přehlédnout, že soud při posuzování, kdo zastavení řízení způsobil, nemůže vycházet ze skutečnosti, zda byla žaloba podána po právu či nikoliv, neboť k tomu by mohl soud dospět teprve po řádném projednání věci, tedy zejména po provedení dokazování, důkladném posouzení provedených důkazů a následném vydání meritorního rozhodnutí. Může totiž v daný moment toliko vycházet z procesního chování účastníků řízení, přirozeně i včetně toho, jak se chovali v době před podáním žaloby. Na tomto místě se taktéž sluší připomenout, že samo sdělení žalovaného o tom, že pitevní protokol u sebe nemá, bez dalšího nečiní setrvání v soudní při neúčelným, neboť v soudním řízení nebyla najisto postavena otázka povinnosti vedlejšího účastníka touto dokumentací disponovat, popřípadě ji v určité podobě poskytovat oprávněným osobám na jejich žádost.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu