ECLI:CZ:US:2013:2.US.4628.12.1
sp. zn. II. ÚS 4628/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Hany Čečetkové, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 546/2012-212 ze dne 28. srpna 2012 a rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 18 C 4/2009-189 ze dne 24. února 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno zejména její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalovanému, byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 11 514 Kč se zákonným úrokem z prodlení oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému pračku značky BOSCH - WOT 20350 AP 1000 OT VP (výrok pod bodem I), dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 44 346 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II), jakož i povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 2 712 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Rozhodl tak o žalobě, jíž se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi domáhala práva z titulu odstoupení od smlouvy a vrácení kupní ceny za uvedené zboží. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě výše citovaným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka odstoupila od smlouvy v rozporu se zákonem.
Obě soudní rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Tvrdí, že závěr odvolacího soudu stojící na názoru, že odstoupení od smlouvy bylo v rozporu se zákonem, protože se jednalo o vady, které byly odstranitelné, je výsledkem ústavně nekonformní aplikace podústavního práva, konkrétně ustanovení §622 občanského zákoníku v části týkající se odlišení vad odstranitelných a neodstranitelných, přičemž tento výklad vede k absurdním důsledkům. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že obecné soudy, zvláště pak soud odvolací, hodnotily znalcem zjištěné vady jako vady odstranitelné v technickém, a nikoli právním smyslu, jak to má na mysli právě ustanovení §622 občanského zákoníku, což stěžovatelka doložila soupisem vad a jejich popisem ze strany ustanoveného znalce. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah rozporovaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
Ústavní soud, jakkoli chápe rozměr projednávaného případu po lidské stránce a jakkoli i sám je názoru, že obecné soudy vskutku pojaly vady předmětné pračky způsobem, který zjevně neodpovídá jejich právní distinkci, nemohl stěžovatelce současně vyhovět, a to proto, že odvolací soud poskytl stěžovatelce prostor, aby se seznámila s jeho právním názorem, tedy že se jedná o vady odstranitelné ve smyslu §622 odst. 1 občanského zákoníku, avšak přesto tento prostor nevyužila. Tak na str. 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu stojí, že "tento zpřístupnil svůj odlišný právní názor a nesouhlas s právními závěry okresního soudu o tom, že žalobkyně ve stanovené lhůtě žalovanému vady pračky řádně nevytkla s tím, že odvolací soud zastává názor, že žalobkyně konkrétní vady pračky vytkla v žalobě a také podanou žalobou od kupní smlouvy odstoupila, a že všechny v žalobě vytčené vady jsou vadami odstranitelnými. Účastníkům, resp. jejich zástupcům bylo citováno ust. §622 odst. 1 o. z. Na uvedené sdělení odvolacího soudu zástupci účastníků přítomní u odvolacího jednání nijak nereagovali."
Z právě uvedené pasáže, jejíž část stěžovatelka v poněkud jiné souvislosti rovněž cituje v ústavní stížnosti a správnost jejíhož obsahu v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila (a proto i Ústavní soud vycházel z tam uvedených skutečností jako pravdivých), je zřejmé, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce měli dostatečný procesní prostor uplatnit své námitky proti takovému právnímu hodnocení vad odvolacím soudem, tedy mohli namítnout, že se jedná o vady neodstranitelné a tento svůj postoj odůvodnit a senátu odvolacího soudu blíže ozřejmit právě při odvolacím jednání, popř. i v následném písemném podání. Tím, že tuto možnost, soudě dle poslední věty citovaného odůvodnění rozsudku, stěžovatelka nevyužila, sama se připravila o jeden z nikoli nevýznamných instrumentů na ochranu svého základního práva, v daném případě na ochranu před potenciálně ústavně nesouladnou aplikací jednoduchého práva. Ústavní soud proto nemohl spravedlivě dojít k závěru o nutnosti zrušit ústavní stížností napadené rozsudky, když stěžovatelka v podstatě před odvolacím soudem ničeho proti použití ustanovení §622 odst. 1 nenamítala. Jinak by se však jevila situace v případě, kdyby se stěžovatelka byla proti tomuto názoru včas ohradila a namítala nesprávnost právního hodnocení vad, ale krajský soud by přesto trval na nezbytnosti aplikovat vzpomínané ustanovení občanského zákoníku. K tomu však v projednávané věci nedošlo.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu