ECLI:CZ:US:2013:2.US.4657.12.1
sp. zn. II. ÚS 4657/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Miroslava Konopáska, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 47 Cm 471/2011-18 ze dne 25. ledna 2012 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 90/2012-27 ze dne 19. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením krajský soud odmítl pro opožděnost námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému tímto soudem dne 16. 11. 2011 pod č. j. 47 Cm 471/2011-7, kterým byl stěžovatel zavázán k zaplacení směnečného peníze ve výši 316 109 Kč s příslušenstvím a směnečné odměny. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 namítá neústavnost aplikace třídenní lhůty pro podání námitek, zejména pak ve spojení s náhradním doručením, které v rámci tzv. rozkazních řízení zná občanský soudní řád pouze ve vztahu ke směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu. Kombinace těchto dvou institutů a jejich použití v jeho případě představuje dle názoru stěžovatele přepjatý formalismus, a proto jde o zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že Ústavní soud se již posuzováním rozhodovací činnosti obecných soudů v otázce hodnocení včasnosti námitek proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu po zveřejnění nálezu č. 369/2012 Sb. zabýval, přičemž dospěl k závěru, že pakliže soudy vycházely z v době jejich rozhodování účinného znění ustanovení §175 občanského soudního řádu, tedy ze zákonné třídenní lhůty, nelze jejich postupu nic vytknout, s tím, že nadto taková rozhodnutí "nepovažuje Ústavní soud za jím neakceptovatelné za stavu, kdy právní vztah účastníků daného řízení byl vztahem obchodním a nikoliv ‚spotřebitelským', a kdy účinnost derogačního nálezu byla odložena ke dni 30. 4. 2013" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 718/13 ze dne 2. 4. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci obecné soudy rozhodovaly dokonce ještě před zveřejněním citovaného plenárního derogačního nálezu (na rozdíl od věci řešené v posledně uvedeném usnesení Ústavního soudu), a proto jejich setrvání na třídenní lhůtě nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť nálezy Ústavního soudu nepůsobí zpětně, nýbrž jen pro futuro. Ostatně, jak Ústavní soud poznamenal ve svém pozdějším rozhodnutí v související věci, "Opačný přístup by adekvátně nereflektoval ani citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/12 zdůrazňovaný princip právní jistoty směnečných (šekových) věřitelů (bod 47.). Směneční věřitelé by totiž byli v nejistotě, zda v jejich věci - přitom pravomocně rozhodnuté dlouho před dnem 30. 4. 2012 (napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2012) - nedojde k zásadnímu obratu, tedy že zpětně budou směnečné námitky shledány za včasné, pouze a jen v důsledku toho, že Ústavní soud ‚shodou okolností' rozhodne o ústavní stížnosti směnečných dlužníků až pod 30. 4. 2013" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 717/13 ze dne 7. 5. 2013, též dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pokud jde o možnost náhradního doručení směnečného (šekového) platebního rozkazu, občanský soudní řád je v §175 ve znění účinném ke dni rozhodování jak krajského, tak i vrchního soudu nevylučoval. I k této otázce, a to právě ve vztahu ke směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu, se již Ústavní soud v minulosti vyjádřil. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 901/09 ze dne 28. 5. 2009 konstatoval, že "v minulosti již odmítl zpochybňovat ústavnost institutu náhradního doručení jako takového. Institut náhradního doručení je v obecné rovině ústavně konformní součástí českého ústavního pořádku. Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, čelí problému vyvážení principu rychlosti řízení na straně jedné, a snaze přiblížit se k procedurálně i obsahově správnému verdiktu na straně druhé, tedy verdiktu odpovídajícímu správné aplikaci práva na určitý skutkový stav. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů, souvisejících s požadavkem na zjištění skutkového stavu na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé, jsou i relevantní ustanovení o doručování, obsažená v občanském soudním řádu. Možnost náhradního doručení zásilky vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat listinné zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena v obecném principu právním vigilantibus iura scripta sunt", přičemž zde Ústavní soud odkázal příkladmo na své usnesení sp. zn. I. ÚS 199/05 ze dne 18. 1. 2007 (rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nemá důvod se odchylovat od těchto závěrů ani nyní, jelikož nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 se problematiky náhradního doručování těchto platebních rozkazů nijak nedotýká.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu