ECLI:CZ:US:2013:2.US.4685.12.1
sp. zn. II. ÚS 4685/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Masáka, zastoupeného JUDr. Petrem Víškem, advokátem se sídlem Malická 11, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 216/2012-418 ze dne 11. 9. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 143/2008, 21 P a Nc 276/2011 ze dne 15. 2. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice, v původním řízení matka nezletilých, požádala o zvýšení stanoveného výživného s odůvodněním, že se potřeby dětí od doby předchozího soudního rozhodnutí výrazně zvýšily. Stěžovatel se zvýšením výživného nesouhlasil a navrhl zamítnutí podaného návrhu. Obvodní soud pro Prahu 8 vyhověl návrhu matky a shora označeným rozsudkem stanovil výživné tak, že u nezletilého Václava zvýšil výživné z 9 500 Kč na 10 500 Kč a u nezletilého Jiřího z částky 8 500 Kč na 9 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2010.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal stěžovatele uhradit dlužné výživné za období od 1. 3. 2012 - 31. 8. 2012 v částce 6 000 Kč pro každého nezletilého, a to do 30. 11. 2012.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítá, že odvolací soud zcela nedostatečně, resp. nesprávně zhodnotil celkovou majetkovou situaci a životní úroveň rodiny jako povinných, jakož i jejich možnosti a schopnosti i majetkové poměry tak, jak ukládá zákon, zejména pak kogentní ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, např. prý nevzal v úvahu, že ve svém věku 17 a 15 let již nezletilí nepotřebují téměř celodenní péči, a proto by matka měla využít své vysokoškolské kvalifikace v oblasti IT techniky, "kde by dosahovala příjmu cca 50 000 Kč měsíčně, jak konstatoval i nalézací soud". Tuto a další úvahy stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobněji rozvádí. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací i odvolací soud vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že stěžovatel toliko nesouhlasí s právním posouzením skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu nemůže úspěšně zpochybnit naříkaná rozhodnutí pro jejich tvrzený rozpor s ústavním pořádkem. Nemohou tedy obstát stížní námitky, které stěžovatel vede v rovině vlastního líčení skutkových okolností či jednoduchého, podústavního práva. Jak plyne z výše vyloženého, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat, což se týká i stěžovatelem předestřené námitky mířící na údajně nedostatečné zhodnocení skutkového stavu. Jak soud prvé, tak i soud druhé stolice uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do výsledných rozhodnutí; v ústavněprávní rovině tak obecným soudům není co vytknout.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu