ECLI:CZ:US:2013:2.US.4691.12.1
sp. zn. II. ÚS 4691/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Květoslavy Broschové, právně zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 12. 2010 č.j. 10 C 157/2009-97, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 10. 2011 č.j. 12 Co 181/2011-118 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 č.j. 22 Cdo 859/2012-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka (v procesním postavení žalobce) domáhala vydání věcí označených ve výrokové části rozsudku. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.
Stěžovatelka namítá, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tato vada nebyla odstraněna ani odvolacím soudem. Procesní vadu spatřuje stěžovatelka v tom, že okresní soud nevyslechl navrhovaného svědka Petra Brosche, syna stěžovatelky, s odůvodněním, že odmítl vypovídat z obavy, že by si svou výpovědí mohl přivodit trestní stíhání.
Stěžovatelka je přesvědčena, že odepření svědecké výpovědi nebylo důvodné a svědek tak učinil pouze pod nátlakem žalované. V minulosti se přitom svědek k předmětné věci již vyjadřoval např. v souvislosti s šetřením prováděným Policii ČR, Obvodní oddělení Kojetín, kde v rámci svého podání ze dne 12. 6. 2006 popsal, že movité věci, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, jsou v jejím vlastnictví. Toto podání žalobkyně okresnímu soudu předložila k důkazu, avšak soud tuto listinu jako důkaz neprovedl, s odůvodněním, že se netýká věci samé. Výslech svědka Brosche byl přitom klíčovým důkazem, když svědek žil s žalovanou ve společné domácnosti a jako jediný se tedy mohl vyjádřit k tomu, zda movité věci, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, žalovaná měla ve svém držení či nikoliv. Současně mohl specifikovat také vlastníka předmětných věci.
Nejvyšší soud v napadeném rozsudku sice připustil, že soud prvního stupně pochybil, když uznal právo svědka na odepření výpovědi i ve vztahu k otázce vlastnictví sporných věcí, konstatoval však, že pokud jde o odepření výpovědi ve vztahu k otázce, kdo má sporné věci u sebe, bylo důvodné. Tento závěr Nejvyšší soud odůvodnil úvahou o možných trestněprávních následcích jeho výpovědi, když poukázal na skutečnost, že svědek v minulosti vypovídal před orgánem činným v trestním řízení a spekuloval o možných rozporech mezi těmito výpověďmi. Tyto úvahy soudu ovšem pomíjejí skutečnost, že pokud i svědek v minulosti vypovídal před Policii ČR, činil tak jako osoba podávající vysvětlení dle §158 zákona č. 141/1961 Sb., nikoliv v procesním postavení svědka. I v případě, že by nastala hypotetická situace nastíněná Nejvyšším soudem, a sice že svědek by před policii vypovídal nepravdivě, nemohl se dopustit trestného činu a svou výpovědí v civilním řízení si nemohl přivodit nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi, ani jiného trestného činu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak je tomu i v dané věci.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí. Námitkou stěžovatelky ohledně odepření výpovědi svědka se podrobně zabýval Nejvyšší soud v řízení o dovolání, které považoval v dané věci za přípustné s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek formulovaných žalobkyní a těmto otázkám lze přiznat zásadní právní význam, protože v praxi dovolacího soudu dosud nebyly zcela vyřešeny. Dovolací soud dospěl k závěru, že v dané věci se závěr soudů o důvodnosti odepření výpovědi nejeví jako zjevně nepřiměřený. Soudu nalézacímu vytkl pouze to, že uznal právo svědka na odepření výpovědi i ve vztahu k otázce vlastnictví sporných věcí (nikoli jen k jejich držení), protože lze stěží předpokládat, že i ohledně tohoto svědectví by se mohl svědek vystavit nebezpečí trestního stíhání. Uvedené pochybení však podle dovolacího soudu nemohlo mít vliv na zamítnutí žaloby, neboť byla zamítnuta zejména na základě toho, že stěžovatelka neprokázala zadržování předmětných věcí žalovanou.
Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že obecné soudy včetně soudu dovolacího se otázkou odepření výpovědi svědka v probíhajícím civilním řízení řádně zabývaly, dospěly k závěrům, které lze z hlediska obsahu práva na spravedlivý proces akceptovat a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro případnou kasaci napadených rozhodnutí.
Za těchto okolností, kdy stěžovatelka neprokázala tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu