ECLI:CZ:US:2013:2.US.4693.12.1
sp. zn. II. ÚS 4693/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Hejzlara a Jaroslavy Hejzlarové, obou zastoupených JUDr. Martou Štefkovou, advokátkou, se sídlem Náměstí 83/7, 594 01 Velké Meziříčí, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2012, č. j. 19 Co 313/2012-353, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. dubna 2012, č. j. 8 P 105/2010-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dalších mezinárodněprávních dokumentů. Rovněž namítají rozpor s čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 8 P 105/2010-274, ve věci péče o nezletilého zamítl návrh prarodičů nezletilého (stěžovatelů) na svěření do jejich výchovy. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění podložených dokazováním, že péče matky o dítě je řádná a vývoj dítěte je přiměřený. Rovněž nebylo prokázáno týrání dítěte či nevhodné zacházení ze strany matky nebo jejího přítele. S ohledem na skutková zjištění nedospěl soud prvního stupně ke zjištění, že na straně matky nastala změna poměrů, která by měla mít za následek odnětí nezletilého z její péče a jeho svěření do péče prarodičů.
3. K odvolání prarodičů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 19 Co 313/2012-353, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Po doplnění dokazování (sdělením mateřské školy, vyjádřením fondu ohrožených dětí) se odvolací soud ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že v dané věci nenastala kvalifikovaná změna poměrů ve smyslu §28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Odvolací soud v podstatě zopakoval závěry soudu prvního stupně o tom, že matka o dítě dobře pečuje a žádné negativní změny nebyly zjištěny. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k možnému provedení výslechu dítěte (§31 odst. 3 zákona o rodině, resp. §92 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže), přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na věk (v době rozhodování soudu necelých 5 let) a psychický stav dítěte není vhodné, aby se k celé věci vyjadřoval a podstupoval psychicky náročný pohovor před soudem.
II.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí zejména proti nesprávnému postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za nespravedlivé, neboť v průběhu řízení nebyly zohledněny jejich připomínky a nebyly připuštěny a provedeny navrhované důkazy, mezi nimi zejména výslech nezletilého. Poměrně podrobně rozebírají, proč měl být nezletilý v řízení vyslechnut a k porušení jakých ustanovení mezinárodněprávních úmluv (konkrétně zmiňují čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí) došlo. Obecné soudy rovněž porušily zásadu rovnosti stran, když stěžovatelům neumožnily vyjadřovat se k prováděným důkazům a právo předkládat vlastní důkazy a návrhy. V další části ústavní stížnosti se vyjadřují k zdravotnímu i psychickému vývoji dítěte, jakož i k výchově a zacházení s ním jak z jejich strany, tak i ze strany matky. Rovněž se poměrně obšírně vyslovují k přáním a potřebám nezletilého.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
7. Stěžovatelé, jak sami uvádějí v ústavní stížnosti, spatřují pochybení obecných soudů v jejich nesprávném postupu při zjišťování skutkového stavu věci, přičemž za hlavní nedostatek považují skutečnost, že nedošlo k výslechu nezletilého, ačkoliv provedení tohoto důkazu navrhovali. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že obecně řízení ve věcech péče o nezletilé se svou povahou řadí mezi nesporná řízení, která vykazují určité odlišnosti od řízení sporných. V těchto řízeních je patrný vyšší stupeň státní ingerence, která se projevuje např. uplatněním zásady oficiality v průběhu celého řízení, spoluprací s orgány péče o děti, dokazováním metodou vyšetřovací apod., a proto na ně nelze nahlížet kritérii, které uplatňují v rámci sporného řízení. Stěžovatelé sice správně poukazují na to, že v rámci řízení ve věcech péče o nezletilého, tedy i v rámci řízení o svěření do výchovy třetí osoby mezinárodní úmluvy garantují participační právo dítěte na řízení (srov. např. čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), avšak toto právo není absolutní, nýbrž vždy se uplatní v návaznosti na jeho věk a rozumovou vyspělost. Důležitým hlediskem při úvaze soudu, zda provede výslech dítěte, je i ochrana zájmů samotného dítěte. V dané věci odvolací soud hodnotil zájem dítěte a dospěl k závěru, že s ohledem na věk a psychický stav dítěte by jeho výslech nebyl vhodný. Navíc za situace, kdy námitky stěžovatelů zejména ve vztahu k péči matky o nezletilého nebyly prokázány, by jeho výslech nebyl ani nutný. V tom, že obecné soudy neprovedly důkaz výslechem nezletilého, tedy nelze spatřovat jejich pochybení. Rovněž tvrzení stěžovatelů, že nedostali prostor se vyjádřit, není přesné, neboť stěžovatelé byli v řízení před soudem prvního stupně jako účastníci řízení vyslechnuti, takže na svých procesních právech v tomto směru nebyli zkráceni.
8. V další části stěžovatelé v podstatě už jen opakují argumentaci, kterou uplatňovali v řízení před obecnými soudy a v níž podávají svůj názor na věc a vyslovují své hodnocení skutkových zjištění. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není přezkumnou instancí a neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. To může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě a řádně objasnily, jaké důkazy provedly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly k závěru, že nedošlo ke změně poměrů, která by mohla vést ke změně v péči o dítě. Odvolací soud správně poukázal na to, že péče o dítě je primárně záležitostí rodičů a svěření do péče jiné osoby, byť by se jednalo o prarodiče, nastupuje subsidiárně, až v případě, kdy o ně nemůže žádný z rodičů pečovat. V daném případě nebylo prokázáno, že by ze strany matky dítěte nebyl zájem o výchovu a péči o nezletilého nebo že by bylo rozporu s jeho zájmem, aby zůstal v péči matky. Z těchto hledisek nelze hodnotit rozhodnutí obecných soudů jako svévolné nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu