ECLI:CZ:US:2013:2.US.4705.12.1
sp. zn. II. ÚS 4705/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou, se sídlem Orlí 14, 602 00 Brno, směřující proti výrokům II., III., IV., V., VI., VII., a VIII. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2007, č. j. 83 Nc 183/2003-318, a výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012, č. j. 37 Co 168/2007-1171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítla porušení práva na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované ve čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na soudní a jinou ochranu podle a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala úpravy rodičovské zodpovědnosti pro dobu do i po rozvodu. Navrhovala, aby její dva nezletilí synové - T. a M. (dále jen "děti") - byli svěřeni do její výchovy a otci stanovena vyživovací povinnost. Otec navrhoval, aby děti byly svěřeny do jeho výchovy a matce stanovena vyživovací povinnost. Argumentoval tím, že stěžovatelka není schopna se sama o děti postarat a ve skutečnosti se o ně starají prarodiče. Soud prvého stupně po provedeném dokazování rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že děti svěřil do výchovy stěžovatelky a otci stanovil vyživovací povinnost a současně upravil styk otce s dětmi.
Proti tomuto rozsudku podali otec i stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 37 Co 168/2007, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že děti svěřil do výchovy otce, matce stanovil vyživovací povinnost a upravil její styk s dětmi. Toto rozhodnutí napadla matka ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08, rozhodnutí krajského soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, které spatřoval v nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, zrušil. Poté krajský soud ve věci znovu jednal. V tomto opakovaném odvolacím řízení vydal nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí, kterým jednak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byly děti svěřeny do výchovy stěžovatelce, a jednak změnil výroky týkající se výše výživného, dlužného výživného a styku otce s dětmi.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá shora uvedené výroky obou rozhodnutí obecných soudů. Nesouhlasí především se stanovenou výší výživného. Odvolacímu soudu vytýká, že výživné nevyměřil zpětně od doby, kdy rodiče zrušili společnou domácnost, tj. k datu 28. 10. 2003. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že otec plnil vyživovací povinnost po celou dobu částkami po 500 Kč na každé dítě. V této výši plnil vyživovací povinnost až od roku 2009, kdy mu tato povinnost byla uložena předběžným opatřením soudu. Nesouhlasí se stanovenou výší výživného a zpochybňuje skutková zjištění soudu ohledně výdělečných možností otce. Dále stěžovatelka napadá výrok, kterým byl upraven styk otce s dětmi. Je toho názoru, že otec není způsobilý se o děti postarat a opačný názor odvolacího soudu, který naopak dovozuje, že otec je výchovně způsobilý, považuje za překvapivý. Zde poukazuje zejména na obsah znaleckého posudku znalkyně Mgr. Landové, který si odvolací soud vyžádal.
Otec jako vedlejší účastník řízení požádal o text ústavní stížnosti. Ústavní soud mu proto návrh postoupil a poučil jej o možnosti se k němu ve stanovené lhůtě vyjádřit, jakož i o povinnosti učinit takový úkon leda prostřednictvím advokáta. Dne 1. 3. 2013 vedlejší účastník doručil soudu podání označené jako "vyjádření k novodobé ústavní inkvizici na otci S.". Učinil tak v rozporu s uvedeným poučením sám, nezastoupen advokátem. Smyslem povinného zastoupení je, s ohledem na specifika řízení před Ústavním soudem, zájem na tom, aby se Ústavní soud jako specializovaný soud zabýval toliko kvalifikovanými podáními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení"). Argumentací obsaženou v předmětném podání se proto Ústavní soud vůbec nezabýval.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem příloh zaslaných stěžovatelkou společně s ústavní stížností a s obsahem spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 83 Nc 183/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele jsou námitky proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Samotný nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud ověřil ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 83 Nc 183/2003, který si k tomu účelu vyžádal, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Odvolací soud se zabýval placením výživného ze strany otce a v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, proč otci nevznikl žádný dluh na výživném. Odvolací soud tedy tuto otázku řešil a Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat jeho závěr o uhrazení výživného ve výši 500 Kč na každé dítě za celou dobu od 23. 10. 2003, a to buď osobní péčí otce o děti v době, kdy se o ně výlučně staral, anebo placením výživného určeného předběžným opatřením soudu. Pokud stěžovatelka brojí proti úpravě styku otce s nezletilými dětmi, Ústavní soud připomíná, že právo otce na styk s dětmi je právem garantovaným ústavním pořádkem, konkrétně čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavnímu soudu je z jiného řízení, které u něj stěžovatelka iniciovala, známo, že styk neprobíhá hladce a stěžovatelce dokonce byla uložena pokuta za bránění v něm. K řešení celkově složité situace rodinně právních vztahů stěžovatelky a jejího manžela, otce dětí, jistě neprospěla ani neúměrná délka řízení, k níž však, jak je ze spisu patrno, nemalou měrou přispěl otec nezletilých dětí. Na druhou stranu si jak stěžovatelka, tak otec nezletilých dětí musejí uvědomit, že možnosti soudu, jak ovlivnit jejich jednání, jsou omezené. Ústavní soud apeluje na oba rodiče, aby se právě v zájmu svých dětí vyvarovali konfliktního jednání, které nejenže není racionálním řešením jejich složitého vztahu, ale zejména poškozuje zdravý vývoj obou dětí.
Na závěr Ústavní soud nemůže než konstatovat, že obecné soudy v této věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu