ECLI:CZ:US:2013:2.US.4714.12.1
sp. zn. II. ÚS 4714/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jarmily Kováčové, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 5, Smíchov, Nádražní 58/l10, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 9. 2012 č.j. 5 C 203/2003-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zavázána k úhradě částky 808 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 3 009 Kč.
Dle stěžovatelky se okresní soud dopustil řady procesních pochybení, způsobujících neústavnost napadeného rozhodnutí. Uvádí, že v této věci byl již dne 10. 11. 2004 vydán rozsudek, kterým bylo rozhodnuto shodným způsobem jako v případě nyní napadeného rozsudku. Původní rozsudek však byl na základě žaloby pro zmatečnost (stěžovatelka jako osoba údajně neznámého pobytu byla zastoupena opatrovnicí - justiční čekatelkou okresního soudu) zrušen. Stěžovatelka namítá, že okresní soud ji nyní napadeným rozhodnutím zavázal k úhradě uvedených částek, přestože žalobce nebyl s ohledem na skartaci hlášení o přestupku schopen prokázat, že cestovala linkou hromadné městské dopravy v Praze bez platného jízdního dokladu.
Stěžovatelka si je sice vědoma soudem odkazovaného ustanovení §235h odst. 2 o.s.ř., které uvádí, že bylo-li napadené rozhodnutí pro zmatečnost zrušeno, soud, o jehož rozhodnutí jde, věc, jakmile usnesení nabude právní moci, bez dalšího návrhu projedná a rozhodne; přihlédne přitom ke všemu, co vyšlo najevo v původním řízení nebo při projednávání žalob, nicméně toto pravidlo je nutno vždy vykládat v souladu se základními zásadami občanského soudního řízení, k nimž nepochybně patří i zásada přímosti a zásada projednací, dle nichž musí být každému z účastníků řízení umožněno seznámit se s důkazy, na něž odkazuje druhá strana a musí mu být umožněno se k nim vyjádřit.
Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecného soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecný soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Navíc předmětná částka je bagatelní, což zákonodárce uznal za důvod nepřípustnosti odvolání (§202 o.s.ř.). Ústavní soud dodává, že tato procesní úprava nevzbuzuje z hlediska ústavnosti pochybnosti, neboť z žádného ustanovení Ústavy, Listiny ani z mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, neplyne povinnost vícestupňového řízení (s výjimkou věcí trestních). Ústavní stížnost v takové bagatelní věci je pak, s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí obecného soudu, v podstatě vyloučena, neboť chybí hrozba závažné újmy. Jinými slovy bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu