ECLI:CZ:US:2013:2.US.4716.12.2
sp. zn. II. ÚS 4716/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 2 To 221/2012-29 ze dne 27. srpna 2012, a usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 5 Pp 18/2012-19 ze dne 3. července 2012, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a 2) Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci a 2) Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 14. prosince 2012 a doplněnou podáním ze dne 10. ledna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Usnesením odvolacího soudu pak byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva upravená v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že se domáhal podmíněného propuštění z výkonu trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 3 T 15/90 ze dne 4. ledna 1991, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 To 20/91 ze dne 13. března 1991, a to v trvání dvaceti pěti let.
3. V ústavní stížnosti vznáší domněnku, že jeho záležitost nebyla spravedlivě projednána a posouzena. Je přesvědčen, že jsou splněny podmínky pro jeho podmíněné propuštění. Oběma obecným soudům vytýká, že pominuly veškeré okolnosti, které by svědčily v jeho prospěch. Některé jím tvrzené okolnosti sice konstatovaly, ale za podstatné vzaly pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Výkon trestu ovšem v jeho případě zcela jednoznačně splnil svůj účel. Cítí se být napraven a je připraven vést na svobodě řádný život, k čemuž mu bude jistě dopomáhat víra a především dobré rodinné zázemí.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (sp. zn. IV. ÚS 70/09; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že se oba obecné soudy neztotožnily s jeho závěrem, že jsou splněny podmínky pro jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba obecné soudy shodly na tom, že chování stěžovatele ve výkonu trestu by odůvodňovalo jeho přeřazení do věznice s mírnějším režimem, o což však stěžovatel nemá zájem. Dále se shodly na tom, že vzhledem k trestní minulosti a zejména okolnostem, za kterých mu byl uložen poslední (nyní vykonávaný) trest odnětí svobody nelze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Jakkoliv je tento závěr přísný, mimo jiné ve vztahu k výměře trestu, který mu zbývá vykonat, tato skutečnost sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny. Stížnostní soud přitom správně poukázal, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla náležitě respektována jeho procesní práva, protože měl prostor k vlastní argumentaci. Ta pak nalezla své místo i v odůvodnění napadených rozhodnutí byť nikoliv tak, jak stěžovatel předpokládal. V každém případě s přihlédnutím ke všem okolnostem stěžovatelova případu, a s ohledem na odvolacím soudem vyzdvižený veřejný účel trestu, lze považovat napadená rozhodnutí za ještě ústavně souladná.
7. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu