ECLI:CZ:US:2013:2.US.4728.12.1
sp. zn. II. ÚS 4728/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 450/2012-98 ze dne 9. října 2012, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo ke stížnosti státní zástupkyně zrušeno usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 31 PP 489/2011-77 ze dne 7. srpna 2012, kterým byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a znovu bylo rozhodnuto tak, že byla jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody zamítnuta. Domnívá se, že došlo k závažnému porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 5 a čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Je toho názoru, že stížnostní soud porušil zásadu kontradiktornosti a rovnosti zbraní, když se zcela ztotožnil s obsahem stížnosti státní zástupkyně, ale nezabýval se jeho argumenty a spíše účelově vytrhával věci z kontextu a nereagoval ani na jeho písemnou žádost o jeho osobní účast při jeho jednání. Tím se podle stěžovatele dostal do rozporu s (blíže nespecifikovanou) rozhodovací činností Ústavního soudu. Státní zástupkyni vytýká argument, že je osobou zcela adaptovanou na podmínky výkonu trestu, protože ve výkonu trestu odnětí svobody je denně každý vystavován mnoha provokacím a atakům. Přežít v takovém prostředí bez kázeňských přestupků vyžaduje notnou dávku sebeovládání v každém okamžiku. Nejedná se tedy o nic lehkého a není důvod to zlehčovat. Podobně považuje za nemístné bagatelizování znaleckých posudků z oborů psychologie a psychiatrie, které si vyžádal soud prvního stupně. Zdůrazňování recidivy a dobrodiní, jehož se mu v minulosti dostalo, považuje za nesprávné s ohledem na obecnou zkušenost, že se každý člověk vyvíjí. Zmiňuje v té souvislosti, že ani opakovaně rozvedené osobě není s ohledem na generální prevenci bráněno v uzavření nového manželství. Závěr napadeného usnesení podle stěžovatele nekoresponduje s provedeným dokazováním, se znaleckými posudky, s hodnocením věznice, ani s obsahem nálezu Ústavního soudu, který obecný soud cituje. Stížnostnímu soudu rovněž vytýká opomenutí zjištěné skutečnosti, že po celou dobu udržuje kontakt se svojí přítelkyní, a že nerozvedl jeho vazbu na svou matku, její velmi vysoký věk a její zdravotní stav.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (sp. zn. IV. ÚS 70/09; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde
5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že stížnostní soud přihlížel k minulé recidivě stěžovatele, jíž se dopustil v době podmíněně uloženého trestu, a že hodnotil posudky znalců, které byly v dané věci provedeny. Ovšem ničím z toho obecný soud nevybočil ze své ústavně vymezené kompetence a tento přístup k věci ani nemohl být pro stěžovatele překvapující. Podobně výtka stěžovatele, že obecný soud zohlednil více minulost než stav, ve kterém se stěžovatel v době rozhodování nacházel, není opodstatněná. Ústavní soud považuje za legitimní, že obecný soud považoval za významné zjištění znalců, že se u stěžovatele stále nachází trvalá porucha sexuální preference, parafilie z okruhu sadismu, neboť tato skutečnost měla přímou souvislost s pácháním trestné činnosti stěžovatele v minulosti. Přitom zmiňování minulé trestné činnosti mělo v úvahách obecného soudu význam především s ohledem na to, že jsou minulá trestná činnost i uvedená (stále přítomná) porucha stěžovatelem bagatelizovány. Právě v tomto současném stavu shledal přitom obecný soud absenci předpokladů pro propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. S argumenty zdůrazňovanými stěžovatelem se přitom obecný soud v převážné míře vypořádal a všechny výslovně uvedl, tj. nepominul. V každém případě se jedná o úvahy srozumitelné, mající základ v právním řádu a nejsou zjevně nelogické či svévolné, a proto je lze považovat za ústavně souladné. Skutečnost, že se jejich zaujímáním dostal obecný soud argumentačně na stranu státní zástupkyně, rozhodně nelze považovat za neústavní porušení rovnosti zbraní. Obecný soud totiž evidentně ve svých závěrech využil i tvrzení a argumentů stěžovatele, byť nikoliv způsobem, který si stěžovatel sliboval. To však není porušením jeho základních práv - základní právo na procesní úspěch totiž nikde zakotveno není.
6. Pokud jde o účast stěžovatele na jednání odvolacího soudu, tak stěžovatel patrně ve své argumentaci naráží na rozhodovací činnost Ústavního soudu, týkající se rozhodování o jiném typu omezení osobní svobody. Konkrétně rozhodování o dalším trvání vazby. Rozhodování o vazbě však podléhá speciální úpravě základních práv. V případě rozhodování o žádosti o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se však jedná o něco jiného než o rozhodování o vazbě a, s ohledem na výčet tvrzených dotčených základních práv, i o něco jiného než o rozhodování o vině a trestu. V souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky bylo proto ústavně souladné, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatele, když takový postup vyplývá z §240 a §242 trestního řádu. Skutečnost, že na žádost stěžovatele o účast na jednání obecný soud výslovně nereagoval nelze považovat pochybení ústavněprávního charakteru.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu