ECLI:CZ:US:2013:2.US.4774.12.1
sp. zn. II. ÚS 4774/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Vontroby, zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou, se sídlem Hlavní třída 1023/55, 708 00 Ostrava - Poruba, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2012, č. j. 22 Cdo 2742/2012-791, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012, č. j. 57 Co 467/2011-742, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2011, č. j. 82 C 171/2002-668, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítl porušení čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou podanou dne 25. 4. 2002 u Okresního soudu v Ostravě domáhal vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Učinil tak těsně před uplynutím lhůty stanovené v ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku - jeho manželství s bývalou manželkou (v tomto řízení vedlejší účastnicí) bylo pravomocně rozvedeno dne 11. 5. 1999. Po uplynutí zákonné lhůty rozšířil původní žalobu o další položky zahrnující majetek, o kterém tvrdil, že patří do SJM. Okresní soud v Ostravě, ačkoliv se nejprve takto rozšířenou žalobou zabýval a prováděl důkazy i k nově označenému majetku, v konečném rozhodnutí návrh na vypořádání tohoto majetku zamítl s odůvodněním, že byl podán po lhůtě.
Stěžovatel se proti rozhodnutí soudu odvolal. Tvrdil, že v době, kdy podával žalobu o vypořádání SJM, převládal právní názor, podle kterého bylo možno v průběhu řízení předmět vypořádání rozšiřovat, neboť se vycházelo z toho, že jednou podaná žaloba směřuje k vypořádání celého majetku patřícího do SJM. Teprve v průběhu jeho řízení došlo ke změně judikatury, podle níž lze nyní vypořádat jen ten majetek, který byl uplatněn v tříleté zákonné lhůtě pro vypořádání SJM. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal odkazem na právní názor Nejvyššího soudu vyjádření v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, podle něhož Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu s účinností již pro probíhající řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl. K právním otázkám nastoleným dovoláním se vyslovil v tom smyslu, že všechny jsou již jeho judikaturou vyřešeny. Dospěl proto k závěru, že dovoláním nebyla nastolena otázka zásadního právního významu.
Proti výše uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, ve které opakuje svoji argumentaci uplatněnou v odvolání i dovolání. Poukázal na okolnosti, které provázely spor o vypořádání SJM, a které způsobily značné průtahy v řízení. Uvedl, že sice žalobu o vypořádání podával po konzultaci s advokátem, ale v řízení původně zastoupen nebyl a teprve v průběhu řízení mu byl advokát ustanoven. Posléze toto ustanovení bylo zrušeno a následně mu opět byl advokát ustanoven. Porušení práva na rychlý a spravedlivý proces spatřuje v tom, že v důsledku délky řízení bylo rozhodováno o jeho věci až za situace, kdy již byla aplikována nová, shora zmíněná judikatorní praxe, kterou se cítí poškozen.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 82 C 171/2002, s jehož obsahem se seznámil.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, který ústavněprávní roviny nedosahuje. Námitkami stěžovatele se obecné soudy náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu