ECLI:CZ:US:2013:2.US.4777.12.1
sp. zn. II. ÚS 4777/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. Ž., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov zastoupeného Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou se sídlem Ostrovní 30/126, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2012 č. j. 11 Co 283/2012-190 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2012 č. j. 18 C 84/2006-180, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na zákonného soudce dle článku 38 Listiny. Současně navrhuje zrušit ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 121/2008 Sb.") a žádá, aby mu byla v souladu s §83 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby mu bylo v řízení proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve sporu o náhradu škody ve výši 30 000 000 Kč přiznáno v souvislosti s jím podaným dovoláním osvobození od soudních poplatků a aby mu byl ustanoven zástupce. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatel namítá, že o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků nerozhodoval nezávislý soudce, ale asistentka soudce, která jako státní úředník nesplňuje garanci nezávislosti a nestrannosti, přičemž vyslovuje pochybnosti o souladu ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. s ústavním pořádkem. Má za to, že rozhodování asistentů soudce je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Golder proti Spojenému království ze dne 21. 2. 1975). Za nesprávné označuje tvrzení soudu prvního stupně, že disponuje finančními prostředky, neboť tyto peníze se do jeho dispozice nedostaly z důvodu diskriminační aplikace §25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb. Dále má za to, že při rozhodování o jeho žádosti byla pominuta nezabavitelnost kompenzací za způsobenou újmu (viz rozsudek ESLP ve věci Selmouni proti Francii ze dne 28. 7. 1999). Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2232/07 namítá též chybné zjištění skutkového stavu s tím, že jeho poměry nebyly aktuálně zjišťovány, soud mu ani nedoručil formulář potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Zjevné jurisdikční libovůle se dopustil i soud odvolací, který se patřičně nevěnoval všem námitkám stěžovatele.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Uvedená specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.
Namítaný zásah do stěžovatelových ústavních práv v souvislosti se zamítnutím jeho žádostí o osvobození od soudních poplatků, byl již Ústavním soudem řešen na základě obdobných ústavních stížností stěžovatele vedených pod sp. zn. III. ÚS 1550/12, sp. zn. IV. ÚS 2493/12, sp. zn. II. ÚS 3426/12 a sp. zn. IV. ÚS 135/13, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, přičemž byl opakovaně odmítnut i akcesorický návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. V důsledku toho jsou stejné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám stěžovatele přisvědčit ani v nyní projednávané věci.
Ústavní soud, obdobně jako ve shora označených věcech, konstatuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k závěru o tom, že v případě stěžovatele nejsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, vedly. Odvolací soud také ústavně konformně vysvětlil, proč neshledal důvodnou námitku, že napadené usnesení vydala neoprávněná osoba - asistentka soudce. Tvrzené nedostatky (pochybnosti) o nezávislosti asistenta soudce nalézacího soudu ostatně mohou být a v projednávané věci také byly napraveny v průběhu odvolacího řízení, kde o odvolání proti usnesení nalézacího soudu rozhodovala předsedkyně senátu odvolacího soudu, vůči které stěžovatel nevznesl pochybnosti týkající se její nezávislosti a nestrannosti. Samu skutečnost, že nalézací soud stěžovateli nezaslal k vyplnění příslušný formulář, nelze považovat za relevantní za situace, kdy i z námitek stěžovatele je zcela zřejmé, že nepovažoval za sporné údaje soudů o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ale způsob, jakým byly tyto údaje vykládány. Stěžovatel se ostatně na daný soud obracel v rozhodném období ve více případech, a proto by opakované vyplňování formuláře bylo ryze formalistické. Za svévolný nelze považovat ani závěr obecných soudů, že stěžovatel upřednostnil uhrazení jiného svého závazku před zaplacením soudního poplatku z žaloby, kterou se rozhodl podat. Vzhledem k vyloučené souvislosti stěžovatelem uhrazeného závazku se závazkem státu vůči stěžovateli z předchozího řízení nelze shledat důvodné ani námitky o diskriminační povaze ustanovení §25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb. a o nepřípustnosti započtení náhrady přiznané Evropským soudem pro lidská práva.
Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích neshledal žádné pochybení, které by dosahovalo ústavně právní roviny. Tato rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, neboť uvedené judikáty na posuzovaný případ nedopadají.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nejsou splněny ani podmínky pro přiznání náhrady nákladů zastoupení dle §83 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu