ECLI:CZ:US:2013:2.US.4785.12.3
sp. zn. II. ÚS 4785/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., se sídlem Václavské náměstí 66, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, se sídlem Náměstí Přemysla Otakara II 32/117, 370 01 České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 30 Cdo 812/2012-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. září 2011, č. j. 37 Co 478/2010-204, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalovaného (stěžovatele) na povolení obnovy řízení. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 30 Cdo 815/2012-241, odmítnuto jako nepřípustné s tím, že dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř."), k nimž ovšem nemohlo být v případě, kdy je zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání stěžovatele posoudil chybně. Zdůrazňuje, že pro posouzení, o jaký dovolací důvod se jedná, není podstatné, jak jej dovolatel označil, nýbrž jeho obsahové vylíčení. Poukazuje přitom na to, že jeho záměrem bylo opřít přípustnost dovolání o §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tedy nesprávné právní posouzení věci), přičemž pokud v závěru dovolání odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci) stalo se tak pouze zjevnou písařskou chybou. Vyslovuje přesvědčení, že v dovolání jsou dostatečně uvedeny důvody, z nichž lze dovodit nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení přitom spatřuje v řešení otázky, zda musí být předmětem dokazování právní předpisy, které se neuveřejňují ve Sbírce zákonů a mezi něž patří obecně závazné vyhlášky vydávané v samostatné působnosti obcí tak, jako tomu bylo v daném případě.
4. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
5. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, když Nejvyšší soud neshledal, že by stěžovatel uplatnil relevantní dovolací důvod. K tomu Ústavní soud úvodem připomíná, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o dovolání přípustné či nikoliv a zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny resp. čl. 6 Úmluvy založit nemůže.
6. V dané věci stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že neposoudil jeho dovolání podle obsahu, ale pouze formálně vycházel ze stěžovatelem v dovolání nesprávně označeného dovolacího důvodu. Ústavní soud si od Městského soudu v Brně vyžádal příslušný spis, aby mohl náležitě posoudit, zda se ze strany Nejvyššího soudu nejednalo o svévolný postup, který by mohl založit opodstatněnost ústavní stížnost. Ústavní soud z dovolání podaného stěžovatelem však nezjistil, že by Nejvyšší soud argumentaci stěžovatele posuzoval čistě formalisticky bez přihlédnutí k jeho obsahu. Obsahem dovolání skutečně nejsou dovolací námitky, které by mohly být relevantní pro posouzení přípustnosti dovolání. Daleko více se jedná o polemiku se skutkovým posouzením věci a závěry obecných soudů, které byly vysloveny v řízení, jež řízení o povolení obnovy předcházelo. Proto nelze v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřovat pochybení, které by mohlo vést Ústavní soud k jeho zrušení.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu