ECLI:CZ:US:2013:2.US.4789.12.1
sp. zn. II. ÚS 4789/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Marie Sanetrníkové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 137/2012-12 ze dne 19. října 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala postupem dle ustanovení §24 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších změn, soudní valorizace paušálního denního ušlého výdělku podle ustanovení §23 odst. 1 písm. a) citovaného zákona za třináct dnů nezákonné vazby své matky v celkové výši 4 603 Kč, a to z titulu její dědičky.
Obvodní soud poté, co dospěl k závěru, že stěžovatelka splnila předpoklady stanovené §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších změn, shledal, že z ustanovení §23 odst. 6 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci nelze při absenci jakékoliv bližší zmínky v důvodové zprávě k návrhu zákona jednoznačně dovodit, že jeho konstruováním měl zákonodárce na mysli právě stěžovatelkou uváděné pravidelné valorizování (zvyšovaní) paušální měsíční mzdy. V této souvislosti obvodní soud zdůraznil, že takovému závěru nesvědčí z pohledu teleologického výkladu ani další úvaha zákonodárce uvedená v rámci důvodové zprávy k návrhu zákona č. 633/1992 Sb., kterým byl s účinností od 31. 12. 1992 zákon o soudní rehabilitaci novelizován. Obvodní soud dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k dle něj analogickým případům, z níž je zřejmé, že stěžovatelkou požadované odškodnění postrádá zákonný základ.
Proti rozhodnutí obvodního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že soud měl reflektovat skutečnost, že nařízení vlády, jehož vydání předpokládá §23 odst. 6 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci, dosud nebylo vydáno, namísto toho, aby se zamýšlel nad záměry zákonodárce, resp. co by nevydané vládní nařízení mělo obsahovat. Pakliže obvodní soud odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, stěžovatelka k tomu podotýká, že ani v jednom z řízení, na která soud odkázal, nebylo namítáno poškození žalobců proto, že vláda nesplnila svou povinnost vydat prováděcí akt. Stěžovatelka dále provedla stručnou rekapitulaci judikatury Ústavního soudu v rehabilitačních věcech, jakož i některých dílčích rozhodnutí dalších soudů, a navrhla, aby Ústavní soud dotčený rozsudek obvodního soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud je dále nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 4 603 Kč, kterou je nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému ve sporu o částku nepřevyšující 10 000 Kč. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obvodní soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za "extrémní", zcela arbitrární či nadmíru formalistické. Ústavní soud v této spojitosti musí především poukázat na úvahu obvodního soudu o tom, že nečinnost vlády v normotvorné oblasti, to jest neprovedení výše citovaného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci podzákonným normativním právním aktem, nelze posuzovat v intencích nesprávného úředního postupu, jak to má na mysli zákon č. 82/1998 Sb. Obvodní soud tak z ústavněprávního hlediska za daných okolností nepochybil, pakliže nemohl domýšlet rozsah možné úpravy vládního nařízení.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu