ECLI:CZ:US:2013:2.US.4806.12.1
sp. zn. II. ÚS 4806/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti Správce v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Družstevní stavební záložna Praha, sídlem Praha 10, Petrohradská 3, zastoupené JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Karasovská 5/832, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 ve věci sp. zn. 25 Cdo 2730/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011 ve věci sp. zn. 13 Co 531/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, ustanovení čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení preambule, čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2008 ve věci sp. zn. 12 C 61/2000 byla České národní bance uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 187 604 000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami. K odvolání stěžovatelky (poté, co bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, jenž předmětné řízení pro překážku věci rozsouzené zastavil, dovolacím soudem zrušeno) Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelčinu žalobu v plném rozsahu zamítl. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka, jež je správkyní konkursní podstaty Družstevní stavební záložny Praha, v ústavní stížnosti předkládá celou řadu prokazatelných pochybení, jichž se při své dozorové činnosti Úřad pro dohled nad družstevními záložnami dopustil. Zvláštní pozornost potom stěžovatelka v ústavní stížnosti věnuje otázce existence příčinné souvislosti mezi těmito zjevnými pochybeními Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a škodou, jež Družstevní stavební záložně Praha na základě znaleckého posudku prokazatelně vznikla - a k níž by v případě absence pochybení dozorového orgánu nedošlo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Dle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas se způsobem, jakým odvolací a dovolací soud hodnotily otázku existence příčinné souvislosti mezi tvrzenými pochybeními Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a vzniklou finanční ztrátou Družstevní stavební záložny Praha, respektive otázka interpretace ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti věnuje velký prostor prezentaci jednotlivých pochybení Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, poněkud však přehlíží, že tato otázka není sama o sobě v řízení o ústavní stížnosti relevantní, neboť pochybení dozorového orgánu shledaly ve svých rozhodnutích i oba obecné soudy, které jsou účastníky řízení o ústavní stížnosti.
Dále je třeba zdůraznit, že stěžovatelčinu žalobu je třeba vnímat jako de facto věc rozsouzenou, neboť souzenou věc a věc vedenou Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 55/2002 odlišuje pouze osoba žalované - jiné organizační složky státu. Stěžovatelku proto nemohlo "překvapit" (ve smyslu ústavněprávně relevantního kritéria překvapivosti rozhodnutí), že obecné soudy rozhodly v dané věci meritorně shodně jako v právní věci, jež měla totožný předmět řízení. Kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v daném řízení se proto nejeví příliš efektivní, neboť jen prodloužilo řízení, o němž bylo stejným senátem dovolacího soudu fakticky rozhodnuto již usnesením ve věci sp. zn. 25 Cdo 832/2005, respektive usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 404/08, jímž byla ústavní stížnost stěžovatelky směřující i proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Pouze pro úplnost je tak možno ještě dodat, že ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se správností závěru obecných soudů, že v projednávané věci nelze identifikovat příčinnou souvislost mezi pochybením dozorového orgánu a škodou vzniklou na majetku dané družstevní záložny. Jelikož stěžovatelka vskutku zpochybňuje jen správnost tohoto závěru, je zřejmé (viz výše), že takový argument bez dalšího nemůže posunout stěžovatelčinu argumentaci do ústavněprávně relevantní roviny.
Pouze nad rámec Ústavní soud připomíná, že rovněž obvodní soud, jenž stěžovatelce v převážné části vyhověl, konstatoval, že pochybení Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami bylo pouze "jednou z příčin" majetkové ztráty Družstevní stavební záložny Praha. V této souvislosti konečně Ústavní soud konstatuje, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, dle nějž primární příčinou vzniku škody na majetku Družstevní záložny Praha bylo protiprávní jednání členů jejího představenstva, přičemž Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami není možné bez dalšího důvodně vytýkat, že při výkonu dohledové činnosti neochránil tuto záložnu před ní samou.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu