ECLI:CZ:US:2013:2.US.4808.12.1
sp. zn. II. ÚS 4808/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Josefa Čapského a Heleny Borecké, zastoupených Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou v Brně, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, č. j. 35 Co 240/2012-72, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 1. 2012, č. j. 27 C 48/2011-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že rozhodnutími byli dotčeni na svých základních právech garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadená rozhodnutí vzešla ze sporu, v němž se stěžovatelé dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu svěřené moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), domáhali po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částek 181.945,75 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jim nezákonným rozhodnutím soudu. Soud prvé instance žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou s tím, že rozhodnutí, která označili a považují za nezákonná (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č. j. 14 Co 219/2001-256, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. 62 Co 304/2007-27), nebyla ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. pro nezákonnost zrušena. V takovém případě je bezpředmětné zabývat se jejich správností, neboť účelem zákona č. 82/1998 Sb. není náprava ať již skutečně či domněle nesprávných rozhodnutí. To lze jen cestou opravných prostředků či řízení před Ústavním soudem. Městský soud v Praze jako soud odvolací se s tímto závěrem ztotožnil - stěžovatelé tvrdili nezákonnost rozhodnutí, aniž by doložili, že byla zrušena orgánem k tomu příslušným, což je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve obšírně rekapitulovali vývoj událostí, které uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu předcházely. V roce 1991 požádali Ministerstvo pro správu národního majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o náhradu za majetkovou podstatu podniku svých předků v Praze - Libni. Žádost byla zamítnuta, obrátili se proto na soud. Obvodní soud pro Prahu 9 (rozsudek č. j. 12 C 131/98-233) nejprve žalobu v celém rozsahu zamítl. K podanému odvolání toto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2001, č. j. 14 Co 219/2001-256 (stěžovateli považovaném za nezákonný), co do poloviny žalovaného nároku potvrdil a ve zbytku zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení. V tom bylo nakonec stěžovatelům stran zbývající části žaloby vyhověno. Z provedeného dokazování vyšlo v této fázi řízení současně najevo, že původní zamítavý rozsudek se opřel o nesprávná skutková zjištění (konkrétně se zjistilo, že jsou právní nástupci osoby vlastnící celek, nikoliv jen polovinu nemovitostí přešlých na stát). Stěžovatelé proto podali žalobu na obnovu řízení, kterou Obvodní soud pro Prahu 9 (usnesení ze dne 15. 3. 2007, č. j. 15 C 20/2006-15) zamítl pro zmeškání lhůty stanovené procesním předpisem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2007, č. j. 62 Co 304/2007-27 (druhé rozhodnutí stěžovateli považované za nezákonné) sice toto rozhodnutí potvrdil, ovšem z jiných důvodů; žalobu o obnovu vyhodnotil jako předčasnou s tím, že rozsudek městského soudu ze dne 18. 9. 2001, č. j. 14 Co 219/2001-256, nebyl stěžovatelům řádně doručen a nemohl tak nabýt právní moci. Soudu prvního stupně proto uložil rozhodnutí doručit, což ovšem Obvodní soud pro Prahu 9 odmítl; na příslušnou žádost stěžovatelů přípisem odpověděl, že se městský soud mýlil, neboť přehlédl doručenky dokládající doručení předmětného rozsudku a nabytí právní moci dne 18. 1. 2002. Následně se stěžovatelé obrátili s nárokem na ministerstvo.
Svůj návrh stěžovatelé opírají, stručně shrnuto, o přesvědčení, že se obecné soudy případem důsledně nezabývaly a omezily se na konstatování o nepředložení nutného rozhodnutí rušícího rozhodnutí považovaná za nezákonná. Podle stěžovatelů je však takový přístup příliš formalistický, pomíjející smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb., neboť ke zrušení nedošlo z důvodu nesprávného úředního postupu soudů. Městský soud v řízení o žalobě na obnovu zkoumal pouze okolnosti doručení původního (částečně) potvrzujícího rozsudku o odvolání a učinil v tomto směru nesprávné závěry, což bylo zjištěno až po uplynutí lhůt všech v úvahu přicházejících opravných prostředků. Tato okolnost stěžovatelům znemožnila dosáhnout nápravy cestou opravného prostředku, což činí rozhodnutí č. j. 62 Co 304/2007-27 nezákonným. Sled pochybení dle názoru stěžovatelů opravňuje k aplikaci ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť se jedná o případ zvláštního zřetele hodný. Nesprávný úřední postup pak stěžovatelé spatřují v reakci Obvodního soudu pro Prahu 9 na pokyn odvolacího soudu (obsažený, jak bylo popsáno, v usnesení č. j. 62 Co 304/2007-27), který jim pouze neformálním přípisem sdělil, že se odvolací soud zmýlil a nic už se doručovat nebude. Tím znemožnil stěžovatelům procesně reagovat. Navíc tak neučinil v přiměřené lhůtě. Nesrovnalost stran doručení rozsudku městského soudu je důsledkem špatně vedeného spisu, kdy po odvolacím soudu doklad o doručení ve spise nenašli ani stěžovatelé. To ale nemůže jít k jejich tíži. Konečně stěžovatelé upozorňují, že se domáhali obnovy řízení ve věci restituce nespravedlivě odebraného majetku, není proto možné, vytvářet další křivdy pomocí sofistikovaných, leč nespravedlivých výkladů.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Postup v soudním řízení, jakož i výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze rozhodnutí opírající se o takový výklad rozhodných právních norem, který by nebyl předvídatelný a rozumný, nekorespondoval by s fixovanými závěry soudní praxe, tedy výklad, který by byl výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, či výklad vybočující z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů, by bylo možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Postup obecných soudů v přezkoumávané věci a následně vydaná rozhodnutí shledává Ústavní soud ústavně konformními, podaná ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly o nároku stěžovatelů na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným postupem. Odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím předpokládá současné splnění tří podmínek: existenci nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. Tento zákon v 8 odst. 1 podmiňuje v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jeho zrušením nebo změnou příslušným orgánem; jen bylo-li pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, lze je mít za nezákonné. Soud rozhodující o náhradě škody není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a je rozhodnutím "příslušného orgánu" vázán, což ze zásady presumpce správnosti soudního rozhodnutí logicky plyne, když jinak by šlo o nepřijatelnou revizi pravomocného rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3622/12, sp. zn. III. ÚS 541/08, sp. zn. II. ÚS 637/05 či sp. zn. I. ÚS 769/04). Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 219/2001-256 ani jeho usnesení č. j. 62 Co 304/2007-27 zrušeny ani změněny nebyly, jejich nezákonnost je proto jen subjektivním přesvědčením stěžovatelů. Výrokům napadených rozsudků nelze v tomto směru z pohledu Ústavního soudu nic vytýkat, přičemž i jejich rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna.
Totéž platí i pro závěry ohledně výhrad vůči postupu Obvodního soudu pro Prahu 9 po vyhlášení usnesení městského soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. 62 Co 304/2007-27. Zdůvodnění odvolacího soudu je sice dosti strohé, nicméně je zřejmé, že se soud touto odvolací námitkou zabýval. V tomto směru lze poukázat zejména na výklad soudu prvé instance, že stěžovatelé se mohli postupu obvodního soudu při doručování bránit jinými procesními prostředky; buďto podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a zákona č. 6/2002 Sb.) nebo podat mimořádný opravný prostředek proti předmětnému usnesení č. j. 62 Co 304/2007-27.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu