ECLI:CZ:US:2013:2.US.4812.12.1
sp. zn. II. ÚS 4812/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ľubomíra Nemce, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Masarykova 175, 763 26 Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 59 Co 263/2012-215 ze dne 10. října 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stručné odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 10. 8. 2007 doručila vedlejší účastnice, v původním řízení žalobkyně, Okresnímu soudu ve Zlíně žalobu, v níž se domáhala po stěžovateli zaplacení výživného ve výši 9 000 Kč měsíčně počínaje dnem podání žaloby. Následným podáním svůj návrh rozšířila tak, že se po stěžovateli domáhala zaplacení výživného ve výši 15 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 8. 2007. Okresní soud rozhodl o podané žalobě rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 8 C 240/2007-186, tak, že ji zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala placení výživného ve výši 15 000 Kč měsíčně za období od 1. 8. 2007 do 9. 8. 2007 (výrok I). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na její výživu za období od 10. 8. 2007 do 20. 5. 2008 částku 140 322 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II) a dále mu uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 34 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), jakož i povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 5 620 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, jímž napadl výroky pod body II, III a IV z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že rozhodnutí je v rozporu s principy morálky a nebylo zohledněno, že platil inkaso a náklady na bydlení, a tím přispíval na výživu manželky, což mělo být na výživné započítáno. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, shora označeným rozsudkem tak, že ve výroku I zamítl zpětný nárok žalované, ve výroku II potvrdil povinnost stěžovatele zaplatit žalobkyni částku 84 180 Kč, ve výroku III určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a ve výroku pod bodem IV určil, že stěžovatel je povinen zaplatit státu soudní poplatek ve výši 3 370 Kč.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně, výrokům II až IV, brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávně ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, který umožňuje nepřiznat vyživovací povinnost, je-li to v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel konkrétně spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že nesprávně posoudily skutkový stav po právní stránce. V daném případě se dle názoru stěžovatele týká spor toho, zda je v souladu s dobrými mravy, je-li stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni 84 180 Kč jako výživné mezi manželi, když vedlejší účastnice jednala tak, že její chování vzbuzuje "důvodné pochybnosti", které stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobněji rozvádí. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu v ústavní stížností dotčených výrocích zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Dále je třeba poznamenat, že stěžovatel toliko nesouhlasí s právním posouzením skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu nemůže úspěšně zpochybnit naříkané rozhodnutí pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Nemohou tedy obstát ty námitky, které stěžovatel vede v rovině vlastního líčení skutkových okolností či jednoduchého práva (viz sub IV bod 19 ústavní stížnosti). Jak plyne z výše vyloženého, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat, což se týká i stěžovatelem předestřené námitky mířící na institut dobrých mravů a jeho údajné nezohlednění odvolacím soudem, kterémužto hodnocení nelze přisvědčit. Odvolací soud tuto námitku pokládal za prvořadou a náležitě se s ní v intencích soudem prvé stolice zjištěných skutkových okolností vypořádal (srov. str. 4 - 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu), a v ústavněprávní rovině tak krajskému soudu není co vytknout.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu