ECLI:CZ:US:2013:2.US.4846.12.1
sp. zn. II. ÚS 4846/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 č. j. 5 Tdo 934/2012-23 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 31 To 37/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 6 T 139/2011 byl stěžovatel uznán vinným pod body 1. a) - b) a 3. dvěma přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen "tr. zákoník"), v bodě 2. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil v rozsudku specifikovaným jednáním.
Za přečin ad 1. byl stěžovatel odsouzen podle §251 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.") za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 11. 2010 č. j. 5 T 59/2008-273, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Za přečiny ad 2. a 3. byl stěžovatel odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Blance Kiliánové a poškozenému Jaroslavu Kiliánovi specifikovanou výši škody.
Proti rozsudku se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jeho odvolání usnesením ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 31 To 37/2012 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 31 To 37/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 6 T 139/2011, podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 5 Tdo 934/2012 odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v rámci dokazování přečinu poškození cizí věci navrhl provedení vyšetřovacího pokusu, kterým by byla ověřena pravdivost tvrzení poškozených, že viděli stěžovatele z okna při rozbíjení skla na jejich autě. Obecné soudy však jeho návrhu nevyhověly a naopak za stěžejní označily výpovědi poškozených, a to i za situace, kdy vztahy mezi stěžovatelem a jimi jsou poznamenány dlouhodobými sousedskými spory.
Dále stěžovatel tvrdí, že hlavní líčení neproběhlo v duchu zásad trestního řádu a nebylo ze strany samosoudce vedeno jako fair proces. Vůči stěžovateli údajně vystupoval nestandardně a uplatňoval rozdílný přístup k poškozeným - svědkům a svědkům, kteří byli navrženi obhajobou.
V hmotněprávním hodnocení skutku v bodě 1. b) výroku o vině ("zbourání přístřešku") podle názoru stěžovatele nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Stěžovatel tvrdí, že přístřešek byl v jeho vlastnictví, neboť jej nabyl na základě kupní smlouvy. V tomto případě tak údajně byly nesprávně uplatněny prostředky trestní represe na případ, kdy se jednalo toliko o uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že odmítnutím jeho dovolání de facto došlo k odepření přístupu k soudu a k výkonu spravedlnosti.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je zčásti opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy, resp. zejména v odvolání a dovolání a s nimiž se tyto soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. To se týká jak námitky týkající se vlastnictví zbouraného přístřešku, tak údajně nestandardního postupu samosoudce soudu prvého stupně. Soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že dřevěný přístřešek vybudovaný poškozenými, který stěžovatel nechal "za užití těžkého mechanismu odstranit", nebyl v jeho vlastnictví a učinil tak svévolně, čímž naplnil skutkovou podstatu trestného činu poškození cizí věci. Jeho úvahy stran neadekvátního uplatnění trestněprávního postihu je namístě odmítnout jako nepřípadné. K výtkám ohledně způsobu vedení hlavního líčení samosoudcem soudu prvého stupně si Nejvyšší soud přehrál záznam průběhu konaného hlavního líčení uložený ve spisu a zaměřil se na jednotlivé momenty jeho průběhu, které stěžovatel označil jako nestandardní. V odůvodnění svého rozhodnutí (str. 5, 6) podrobně vyložil, z jakých poznatků nabyl přesvědčení, že zásady fair procesu nebyly dotčeny a že nenabyl ani pochybnosti o nestrannosti samosoudce ve vztahu ke stěžovateli. Toto stanovisko zjevně potvrzuje i fakt, že hlavního líčení se v době, kdy došlo k namítaným excesům, osobně účastnil i obhájce stěžovatele a žádné námitky stran průběhu provádění dokazování nevznesl. Není úkolem Ústavního soudu tyto závěry revidovat, neboť k tomu jsou povolány právě soudy obecné.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce týkající se neprovedení důkazu vyšetřovacím pokusem, který stěžovatel navrhoval. V této souvislosti je předně třeba připomenout judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, jejíž podstata tkví v tom, že soud je oprávněn odepřít provedení navrhovaného důkazu pouze tehdy, jestliže tento svůj krok přesvědčivým způsobem odůvodní (blíže k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, III. ÚS 961/09, II. ÚS 207/11 aj.). Z obsahu obou napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že odvolací i dovolací soud se tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele obsáhle věnovaly a dospěly k závěru o jeho nadbytečnosti, když jiné již provedené důkazy svědčily o vině stěžovatele natolik přesvědčivě, že další doplnění dokazování již nebylo nejen nutné, nýbrž ani efektivní. Těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Pokud stěžovatel zmiňuje, že se Nejvyšší soud odmítnutím dovolání dopustil odmítnutí spravedlnosti, svědčí tento výrok spíše o nepochopení znaků, které nasvědčují, že k této jistě nežádoucí situaci v trestním řízení došlo. V posuzované věci Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumal odůvodněnost stěžovatelových námitek a zabýval se jimi i nad rámec uplatněných dovolacích důvodů. Na jedenácti stranách usnesení pak podrobně rozvedl, z jakých důvodů stěžovatelovu dovolání nevyhověl. Pouze na nesouhlasu stěžovatele s jeho závěry jistě nelze založit argument, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, mezi něž patří i zákaz odmítnutí spravedlnosti.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť dotčení jeho ústavně zaručených práv v posuzované věci neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu