ECLI:CZ:US:2013:2.US.4852.12.1
sp. zn. II. ÚS 4852/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Petra Tomáše, zastoupeného Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Markétská 1, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2012 ve věci sp. zn. 35 Co 431/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí projednávanou ústavní stížností proti shora identifikovanému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem výrokem I. potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Liberci, kterým byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení (ve kterém byla předmětem sporu částka 388,- Kč s příslušenstvím) dle ustanovení §151 odst. 2 občanského soudního řádu (a s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11) ve výši 1 440,- Kč (nalézací soud tímto rozsudkem zastavil řízení, neboť žalobkyně vzala své podání v důsledku námitky promlčení uvedené v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu zpět).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným výrokem porušil odvolací soud zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť žalobkyni, zastoupené advokátem, byla elektronickým platebním rozkazem přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6 420,- Kč, zatímco žalovanému, který byl rovněž zastoupen advokátem, taková náhrada nákladů řízení přiznána nebyla. V souvislosti s tím stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalobkyně je společností, která se zabývá postupováním pohledávek, přičemž podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu je pro společnost s tímto předmětem činnosti jednoduchým právním úkonem, zatímco on by jako právní laik nedokázal důvodnost nároku žalobkyně relevantně posoudit, a proto právní zastoupení advokátem představovalo efektivní způsob bránění stěžovatelových práv. Stěžovatel navíc připomíná, že na danou věc nebylo možno aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, jenž byl vydán až po dni zahájení projednávané věci. Pokud proto odvolací soud potvrdil výrok nalézacího soudu, jímž přiznal stěžovatelce výše uvedenou náhradu nákladů řízení, porušil dle názoru stěžovatele jeho základní práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké stěžovatelovo základní právo či svoboda.
Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatele, že byl v dané věci porušen princip rovnosti, neboť stěžovateli byla napadeným rozsudkem přiznána (výrazně) nižší náhrada nákladů řízení, než jaká byla přiznána žalobkyni předcházejícím elektronickým platebním rozkazem. Nadto se stěžovatel domnívá, že do souzené věci nemohou dopadat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11. Stěžovatel se tedy jinými slovy domnívá, že mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 6 120,- Kč, odvíjející se primárně od paušální odměny advokáta ve výši stanovené dle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.
Ústavní soud musí zdůraznit z hlediska rozhodných kritérií důvodnosti ústavní stížnosti, že stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by jeho právní zástupkyně ve věci provedla více než soudem počítané dva úkony právní služby (ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu). Zásah do svých základních práv shledává tedy stěžovatel jen a pouze v tom, že mu nebyla přiznána paušální náhrada nákladů řízení, nýbrž náhrada odpovídající počtu právních úkonů, jež měly být ve věci právní zástupkyní stěžovatele učiněny. Z ústavněprávních pozic proto napadený výrok nalézacího soudu nepředstavuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, jehož indikace by ospravedlňovala kasační zásah Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 20. 6. 2013 ve věci sp. zn. II. ÚS 3998/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost, ve které byla navrhovatelka zastoupena stejnou právní zástupkyní jako stěžovatel v projednávané věci). Rovněž je třeba jako nepřípadnou odmítnout stěžovatelovu námitku, že elektronickým platebním rozkazem byla žalobkyni přiznána vyšší náhrada nákladů řízení, neboť není vůbec jisté, jaká náhrada nákladů by - hypoteticky - právě po zrušení elektronického platebního rozkazu byla žalobkyni přiznána.
Nad rozhodný rámec je možno konstatovat, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (publikovaným pod č. 116/2013 Sb.) zrušena jako celek, neboť byla v rozporu s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu (z hlediska účelnosti nákladů řízení) a současně v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený odvolacím soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Závěrem je namístě připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou formou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu