ECLI:CZ:US:2013:2.US.4881.12.1
sp. zn. II. ÚS 4881/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Jeníka a Libuše Jeníkové, zastoupených JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 335/2011 ze dne 26. 9. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 381/2010-284 ze dne 30. září 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stručné odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 28. dubna 2010, č. j. 7 C 73/2008-207, uložil stěžovatelům, v původním řízení žalovaným, povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 180 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze na základě odvolání stěžovatelů shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení v rozsudku blíže specifikovaného úroku z prodlení za období od 24. 5. 2005 do 27. 11. 2006; ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), a neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dle něj hodnocením v dovolání obsažené argumentace nebylo možno dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Obsáhle polemizují s výkladem pojmu faktura, užitého v kupní smlouvě na bytovou jednotku, kterou stěžovatelé uzavřeli s vedlejším účastníkem, přičemž tento pojem odvolací soud dle nich interpretoval tak, že jí lze rozumět jakoukoli výzvu k zaplacení kupní ceny, resp. její části, v posuzovaném případě pak e-mailovou zprávu zaslanou stěžovatelům vedlejším účastníkem s výzvou, aby doplatili zbývající část kupní ceny. S takovým posouzením stěžovatelé nesouhlasí a trvají na tom, že faktuře v žádném případě nelze upřít její formální stránku, tj. jak písemnou podobu (či alespoň elektronickou), tak určitý vzhled a obsah, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedli. Dále pak stěžovatelé poukázali na některá procesní pochybení v rámci řízení odvolacího, když jim prý bylo upřeno právo bránit se meritornímu rozhodnutí a jeho odůvodnění řádným opravným prostředkem, protože soudem prvého stupně byla dle jejich názoru na základě provedených důkazů užita argumentace ve smyslu důvodnosti nároku založeného na vystavené a doručené faktuře. Odvolací soud však dle nich tuto argumentaci zcela změnil (ačkoliv bylo celé dosavadní dokazování vedeno zcela jiným směrem), a své rozhodnutí odůvodnil tak, že faktura předčasně vystavená vedlejším účastníkem nemá účinky, přesto za smluvenou fakturu lze považovat jakoukoliv výzvu k plnění, v to počítaje i shora zmíněnou elektronickou výzvu k zaplacení. Ze všech těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud dotčená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve skutečnosti toliko polemikou se správností úvah a právních názorů odvolacího soudu, jejíž revize se však nelze úspěšně domáhat v řízení o ústavní stížnosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku je dobře patrné, že krajský soud pečlivě vážil stranami vznesené argumenty, včetně řádného odůvodnění pojmu faktura, který Ústavní soud nepokládá za ústavně nekonformní, když krajský soud jednak poukázal na absenci legální definice tohoto pojmu v českém právním řádu, odkázal na odbornou literaturu a dostatečně ozřejmil, proč na e-mailovou výzvu k doplacení kupní ceny, zaslanou tehdejším právním zástupcem žalobce dne 19. 10. 2005, je nutno nahlížet jako na fakturu, resp. proč se nemusí jednat o přísně formalizovanou listinu, jak se domnívají stěžovatelé.
Přisvědčit není možné ani procesním námitkám stěžovatelů, neboť i když se nalézací soud otázkou výkladu pojmu faktura nijak nezabýval, protože za ni pokládal jiný dokument než vzpomínanou výzvu ze dne 19. 10. 2005, a sice listinu označenou jako fakturu ze dne 9. 5. 2005, neznamená to, že následným postupem odvolacího soudu, který prohlásil, že vystavení posledně zmíněné faktury nemohlo mít žádných účinků, když nebyly splněny podmínky stanovené k jejímu vystavení dle uzavřené kupní smlouvy, byl porušen princip dvojinstančnosti soudního řízení. Ve skutečnosti se totiž i v odvolacím řízení jednalo o objasnění klíčové otázky, a sice zda a kdy byly splněny podmínky pro dodatečné doplacení kupní ceny podle ustanovení kupní smlouvy, tedy rozhodných skutkových okolností a jejich právní kvalifikace, a nešlo proto ze strany odvolacího soudu o rozhodnutí překvapivé či jinak porušující základní práva stěžovatelů. Nic na tom nemůže změnit ani možná změna úhlu pohledu na tyto okolnosti soudem druhé stolice, v daném případě předestřená vyjádřením žalobce k obsahu odvolání, v němž výslovně zmiňuje výzvu k zaplacení ze dne 19. 10. 2005.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu