ECLI:CZ:US:2013:2.US.4889.12.1
sp. zn. II. ÚS 4889/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, se sídlem v Berouně, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 351/2012 ze dne 24. října 2012, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání (jakož i odvolání státního zástupce a spoluobžalovaných R. K. a J. N.) proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 90 T 97/2010-1284 ze dne 14. srpna 2012. Posledně uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit jednak tím, že vstoupil maskován černou čepicí a šátkem omotaným přes obličej do herny, kde pod pohrůžkou použití nože požadoval po barmance Martině Siborové, aby mu vydala peníze, načež si vzal dva číšnické fleky s celkovou finanční hotovostí ve výši 6.440 Kč a její mobilní telefon, dále tím, že vstoupil maskován černou čepicí nebo kuklou, do jiné herny, přistoupil k barmance Monice Kyzlinkové, na kterou namířil krátkou střelnou zbraň se slovy, aby mu vydala peníze, načež si vzal číšnický flek s penězi a kovové mince ze zásuvky a mobilní telefon barmanky, a dále tím, že vstoupil maskován černou kuklou, do další herny, namířil na barmanku Marynu Shklyarovou krátkou střelnou zbraň se slovy, aby mu dala peníze a otevřela trezor, načež si vzal obálku s penězi a skleničku s kovovými mincemi z trezoru a vzal barmance z pultu mobilní telefon a instruoval R. K., aby vyzvedl peníze a věci z loupeže, které před tím uschovali a R. K. dal z takto získaných peněz částku v nezjištěné výši, a konečně tím, že vstoupil maskován kapucí a šálou přes ústa do další herny, namířil pistolí na barmanku Moniku Jůzovou a vyzval ji, aby mu vydala všechny peníze, načež mu vydala z číšnického fleku všechny bankovky a poté si vzal i její mobilní telefon a služební mobilní telefon. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obecným soudům obou stupňů vytýká, že zásadním způsobem podcenily extrémní nesoulad v provedených důkazech a vycházely pouze z důkazů svědčících proti němu, přičemž význam důkazů svědčících v jeho prospěch bagatelizovaly. Poukazuje na to, že věrohodně objasnil, že je výpověď svědkyně Martiny Veselé naprosto nevěrohodná, neboť tato svědkyně výpovědi měnila, byla vedena snahou jej poškodit pro ukončení jejich známosti a byla rovněž v jiné věci trestně stíhána. To je podloženo i shodným vyjádřením odvolacího soudu. Pokud jde o nalezené pachové stopy stěžovatele, tak je možné, že se na tato místa dostaly prostřednictvím spoluobžalovaného J. N., který byl jeho blízkým kamarádem a mnohdy nosil i jeho oblečení. Měl-li se v případě dvou skutků nacházet v blízkosti místa činu, tak naopak zaměření jeho telefonu vylučuje, že by se mohl předmětných loupeží dopustit. V jednom případě se v době loupeže cca 600 m od místa činu v ulici Skořepka, a v případě druhého skutku se 1 vteřinu před loupeží nacházel 100 až 150 m od místa činu. Připouští přitom, že dostal téměř dva dny po té, co mělo dojít k jedné z loupeží telefon od svědkyně Martiny Veselé, do kterého si uložil svoji SIM kartu. Jak se dostal jeden mobilní telefon pocházející z loupeže do držení jeho sestry, mu není známo, ale k tomu došlo až v době, když byl stěžovatel ve vazbě a jeho sestra, svědkyně P. O., nepotvrdila, že by předmětný mobilní telefon získala od něj. Zdůrazňuje také, že z dopisů, které v době výkonu vazby zaslal spoluobviněný N. stěžovateli, dle něj zcela jednoznačně vyplývá, že se dvou skutků uvedených dopustil právě spoluobviněný N. V dopisech jej totiž žádá, aby vzal tyto skutky na sebe s tím, že by mu to při uložení trestu již příliš neublížilo. Obecným soudům vytýká, že nebraly zřetel ani na to, že čtyři poškozené barmanky udaly výšku útočníka nižší (v rozmezí 160 až 170 cm), než je jeho výška (185 cm). Při hlavním líčení jej rovněž označily jen u dvou ze čtyř skutků jako pachatele.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že jím zdůrazňované důkazy významným způsobem vyvracejí závěr odvolacího soudu, že to byl stěžovatel, kdo se vytýkaných skutků dopustil. Obecné soudy obou stupňů tedy porušily i zásadu "in dubio pro reo", když v jeho neprospěch akceptovaly skutečnosti, které nebyly jednoznačně prokázány.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Z obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu zcela jasně vyplývá, že se argumentace obsažená v ústavní stížnosti zcela kryje s argumentací stěžovatele obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nelze přitom souhlasit, že by obecný soud argumenty stěžovatele, resp. jím zdůrazňované skutečnosti bagatelizoval. Mnohem spíše jde o to, že obecný soud zcela vyložil, na čem je postaven závěr o vině. Odvolací soud tedy zdůraznil, že základními kameny závěru o vině stěžovatele jsou na jedné straně jeho pachové stopy na místech činu, a na straně druhé spojení mezi čtyřmi odcizenými mobilními telefony a osobou stěžovatele. Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se stěžovatel prakticky domáhá pouze jiného hodnocení důkazů než toho, které na základě všech provedených důkazů a v jejich vzájemné souvislosti učinil již soud prvního stupně. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je proto pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která v žádném případě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu