ECLI:CZ:US:2013:2.US.4904.12.1
sp. zn. II. ÚS 4904/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Jiřího Humlíčka, zastoupeného Mgr. Petrou Chudobovou, advokátkou se sídlem Lidická 51, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4487/2011-255 ze dne 4. 12. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 253/2009-214 ze dne 26. 10. 2010 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 46 C 35/95-198 ze dne 6. 3. 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele, aby bylo určeno, že jeho převedení vedlejší účastnicí, v původním řízení žalovaná, na jinou práci ze dne 2. 2. 1994 je neplatné, a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci městským soudem. Krajský soud v Brně výše citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu ve věci samé, když obdobně jako soud nalézací došel k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu, když stěžovatel dle názoru soudu netvrdil žádné významné skutečnosti, jimiž by doložil, že bez tohoto určení by bylo ohroženo jeho právo nebo že by se jeho právní postavení stalo nejistým. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s odkazem na absenci otázky zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") v rozhodném znění.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že se soudy nedostatečně zabývaly jeho argumentací a nezohlednily význam, který by pro stěžovatele mělo rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti převedení na jinou práci. Zejména pak stěžovatel zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu a ohrazuje se proti tvrzení, že jeho žaloba nemá praktický význam a že není namístě. Tvrdí, že naléhavý právní zájem, jenž je předpokladem úspěchu žaloby dle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., spatřuje v nutnosti vyjasnit své právní postavení, tedy že jeho úspěch ve věci by mohl příznivě ovlivnit jiné peněžité nároky jím uplatněné, a sice např. ve sporu o náhradu škody proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 173/2008. Dle stěžovatelova názoru je zřejmé, že bez takového rozhodnutí bude vystaven újmě. Pokud se pak soudy věcí samou nezabývaly a nezohlednily specifické postavení stěžovatele jako zaměstnance, nevycházely dle jeho názoru při svém rozhodování z celého obsahu a smyslu žaloby, a pouze poukázaly na údajný nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení, čímž prý došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti argumentu dovolacího soudu, že jeho žaloba nemá praktický význam a že není namístě, nelze jí přisvědčit. Jednak dovolací soud žádný takový kategorický postoj nezastává, když s odkazem na konkrétní své judikáty příkladmo ukazuje, za jakých zcela konkrétních okolností tu je na určení neplatnosti převedení na jinou práci naléhavý právní zájem (odvíjí-li se od trvání pracovního poměru další subjektivní práva jako nárok na mzdu nebo její náhradu, nároky dle zákona o nemocenském pojištění atd., což však ve světle skutkových okolností není případ stěžovatele, který nebyl na žádném ze svých nároků ohrožen - viz str. 2 napadeného usnesení dovolacího soudu), jednak u dovolání postaveného na otázce zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (v rozhodném znění) lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil a dostatečně vysvětlil, proč soudy nižších stupňů postupovaly při posuzování naléhavosti právního zájmu na určení neplatnosti převedení na jinou práci, když z předložených důkazů dovodily, že právní postavení stěžovatele by se bez určení rozhodně nemohlo stát nejistým či že by byla ohrožena jeho subjektivní práva.
Ani námitce stěžovatele, že se soudy nezabývaly věcí samou, není možné dát za pravdu. Soudy totiž byly ze zákona povinny nejprve zjistit, zda tu na straně stěžovatele naléhavý právní zájem je či není. Pakliže z provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru o jeho neexistenci, nebylo jejich povinností a současně ani právem dále projednávat žalobu, jelikož existence naléhavého právního zájmu představuje condicio sine qua non určovací žaloby. Zde je třeba poznamenat, že zkoumání naléhavého právního zájmu není ryze procesní povahy, nýbrž je ze své podstaty spojeno se zjišťováním a vyhodnocením skutkových okolností, které leží v základu sporu, a tím ve větší či menší míře, v závislosti na jeho specifikách, nabízí též odpověď na řešení sporu jako celku po hmotněprávní stránce; právě tak je tomu i v nyní projednávané věci.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu