ECLI:CZ:US:2013:2.US.4912.12.1
sp. zn. II. ÚS 4912/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. R., zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1054/2012-28 ze dne 5. září 2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 68 To 376/2011-511ze dne 3. února 2012 a rozsudku Okresního soudu v Přerově č. j. 5 T 167/2010-445 ze dne 31. srpna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a 3) Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci a 3) Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Toho se měl dopustit tím, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, pod smyšlenou legendou ochrany majetku poškozené Renaty Topalović Bouchalové a její rodiny před hrozící exekucí a pod hrozbou podání trestního oznámení na manžela poškozené, a předstíráním ohrožení rodiny poškozené ze strany Čečenců, ačkoli věděl, že žádná z jím udávaných okolností nebyla pravdivá, zneužívaje nepřítomnosti manžela poškozené a jejího stavu krátce po porodu, přesvědčil poškozenou k převodu jejího osobního vozidla na svou osobu s tím, že se jedná pouze o formální převod, a aniž by za něj zaplatil jej následně prodal za částku 409.000 Kč, se kterou naložil nezjištěným způsobem, a dále přiměl poškozenou k vypsání směnky na částku 2.000.000 Kč s tvrzením, že takto získá největší podíl na dluzích její rodiny a zachrání ji před avizovanou exekucí a směnku později roztrhá, a vědom si neexistence exekučního řízení proti poškozené či jejímu manželovi stejně jako neexistence dluhu poškozené vůči jeho osobě, předmětnou směnku uplatnil u soudu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let a bylo mu uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností zaplatil způsobenou škodu, k jejímuž nahrazení ve výši 409.000 Kč byl zavázán. K odvolání státního zástupce byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen výrok o trestu rozsudku prvního stupně. Nově byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří let za současného uložení povinnosti, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu. Odvolání stěžovatele bylo tímto rozsudkem jako nedůvodné zamítnuto. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho práv uvedených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že skutková věta výroku o vině neobsahuje údaj o tom, zda poškozená jednala v omylu či nikoliv, jakož ani příčinnou souvislost mezi sdělením nepravdivých informací stěžovatelem a podepsáním dokumentů poškozenou. To, že poškozenou měl údajně uvést do takového psychického rozpoložení, že ji přesvědčil k převodu vozu a aniž by uhradil kupní cenu, vozidlo následně prodal, není dle názoru stěžovatele trestné. Poukazuje na rozhodovací činnost Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž má trestní právo z podstaty principu "ultima ratio" místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Poukazuje na to, že poškozená nikdy nepodnikla žádné kroky v režimu soukromého práva, aby získala předmětný vůz do své dispozice, anebo dosáhla uhrazení kupní ceny, jestliže tvrdí, že uhrazena nebyla. Přiměřeně totéž platí v případě směnky. Ohledně ní poukazuje i na to, že je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru, pro nějž ekonomické nebo jiné důvody vzniku nejsou nijak rozhodné. Dovolacímu soudu vytýká, že se s jeho argumentací v daném směru nevypořádal. Podobně i rozsudek soudu prvního stupně je vzdor své rozsáhlosti bez jakékoliv hlubší právní argumentace, a ve většině pouze doslovně přepisuje protokol z hlavního líčení.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Z napadeného usnesení dovolacího soudu zcela jasně vyplývá, že se dovolací soud důsledně zabýval jak námitkou vztahující se k popisu vytýkaného skutku (absence omylu a kauzálního nexu), tak i námitkou porušení principu ultima ratio.
6. Pokud jde o popis skutku dovolací soud ozřejmil, že za uvedení v omyl se považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem. Shledal, že ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně popsané jednání stěžovatele vůči poškozené uvedenému kritériu naprosto odpovídá. Stejně tak dospěl dovolací soud k závěru, že je z popisu skutku zřejmé, že poškozená jednala stěžovatelem očekávaným způsobem právě v přesvědčení (omylu) o existenci jím předestřeného nebezpečí s tím, že pokud by znala skutečný stav věcí, nikdy by k inkriminovaným majetkovým dispozicím nepřistoupila.
7. Stran principu ultima ratio dovolací soud jednak v souladu s rozhodovací činností, na niž poukazuje stěžovatel, vytknul, že legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy společensky zjevně škodlivými se zřetelem na to, že zde jednak neexistuje jiné řešení a jednak by pasivita státu i z celospolečenského hlediska mohla mít negativní důsledky. Argumenty stěžovatele v daném směru dovolací soud shledal zjednodušujícími, odhlížejícími od podstaty svého jednání s tím, že ani pozdější formálně přípustný postup stěžovatele nemůže jeho předchozí jednání nijak ospravedlnit a posunout do mimotrestní roviny. V tom, že stěžovatel od počátku jednal s vědomím, že jsou soukromoprávní vztahy s poškozenou založeny na podvodu, jehož smyslem bylo dosáhnout obohacení se na úkor jiné osoby, shledal přesah do roviny trestního práva.
8. Ze shora vyloženého je zřejmé, že se dovolací soud v rozporu s námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti důsledně zabýval argumentací stěžovatele uplatněnou v dovolání, a to srozumitelným a legitimním způsobem. Proto lze jeho rozhodnutí, stejně jako i jemu předcházející rozhodnutí, považovat za ústavně souladná. Argumentace stěžovatele je tedy pouhým nesouhlasem s tím, jak se obecné soudy s věcí vypořádaly, jenž sám o sobě není způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. Ústavní soud přitom ani nevyzýval stěžovatele k odstranění formální vady ústavní stížnosti (absence kopií napadených rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně), protože její odstranění by vydané rozhodnutí nemohlo změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu