ECLI:CZ:US:2013:2.US.4915.12.1
sp. zn. II. ÚS 4915/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti TŘÍDIČ s.r.o., se sídlem Pískoviště 1663/3, 785 01 Šternberk, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Beranovou, advokátkou se sídlem Nad Stráněmi 1118, 294 01 Bakov nad Jizerou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 9/2010-249 ze dne 27. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stručné odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Z napadeného rozhodnutí a rozhodnutí souvisejících Ústavní soud zjistil, že na základě daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 2002 až 2005 zahájené dne 26. 7. 2005 Finanční úřad ve Šternberku rozhodnutími ze dne 22. 10. 2007 č. j. 65317/07/381920/0217, č. j. 65315/07/381920/0217, č. j. 65313/07/381920/0217 a č. j. 65304/07/381920/0217 předepsal stěžovatelce (žalobkyni) k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období 2002 až 2005. K odvolání žalobkyně vedlejší účastník (žalovaný) rozhodnutími ze dne 12. 12. 2008 č. j. 9155/08 1101-800630, č. j. 9153/08-1101-800630, č. j. 9152/08-1101-800630 a č. j. 2601/08-1101 800630 změnil rozhodnutí finančního úřadu tak, že předepsal k přímému placení za zdaňovací období roku 2005 daň ve výši 9 964 043 Kč, za zdaňovací období roku 2004 daň ve výši 5 818 927 Kč, za zdaňovací období roku 2003 daň ve výši 2 916 730 Kč a za zdaňovací období roku 2002 daň ve výši 125 669 Kč. Žalovaný s výjimkou opravy propočtu daňové povinnosti v souladu s ustanovením §69 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZSDP"), neshledal odvolací námitky důvodné.
Proti rozhodnutím žalovaného brojila stěžovatelka žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 Af 9/2010-153, napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal důvodnými námitku nezákonného projednání zprávy o daňové kontrole, námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu v daňovém řízení, námitku nedostatečného prokázání disimulace právního úkonu ve smyslu §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků a námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí žalovaného. Žalovaný následně napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností, které Nejvyšší správní soud vyhověl, když rozsudkem č. j. 1 Afs 53/2011-209 ze dne 8. září 2011 uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud zavázal Krajský soud v Ostravě právním názorem na to, že správce daně je s ohledem na cíl správy daní oprávněn (a současně i povinen) neformální opravou napravit početní chyby v podkladech pro rozhodnutí (zde zprávy o daňové kontrole), a to za analogické aplikace ustanovení §56 citovaného zákona o správě daní a poplatků. Výklad Nejvyššího správního soudu o přípustnosti aplikace §56 ZSDP na zprávu o daňové kontrole považuje stěžovatelka za nepřípustně extenzivní analogii, která nemá oporu v zákoně, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s hodnocením námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci a s ním souvisejícím hodnocením námitky nesprávné aplikace §2 odst. 7 ZSDP tak, jak je provedl Krajský soud v Ostravě v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu v naříkaném rozhodnutí. Navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení základních práv stěžovatelky a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Krajský soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež náležitě vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve skutečnosti toliko polemikou se správností úvah a právních názorů Nejvyššího správního soudu, které coby právně závazné pro daný případ reflektuje rozhodnutí krajského soudu, čehož se však nelze úspěšně domáhat v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Z odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i samotného odůvodnění zrušujícího rozsudku kasačního soudu, je ovšem dobře patrné, že krajský soud vážil procesní práva stěžovatelky na jedné straně a účel správy daní a poplatků na straně druhé, přičemž dostatečně a bez logického rozporu osvětlil, proč je úvaha kasačního soudu o možnosti aplikace ustanovení §56 ZSDP i v jiných případech než ve vztahu k samotnému rozhodnutí namístě (viz str. 13 - 14 napadeného rozsudku krajského soudu). Podrobně se krajský soud ostatně vyjádřil ke každému z žalobních bodů, jimiž byl vázán, zvlášť, a to včetně námitky stěžovatelky stran nesprávného posouzení skutkového stavu věci (str. 14 - 18 napadeného rozsudku), kterou vyhodnotil jako nedůvodnou zcela ústavně konformním způsobem. Ústavní soud v této souvislosti nemá, co by k argumentaci správního soudu z ústavněprávního hlediska doplnil a plně na ni odkazuje.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu