ECLI:CZ:US:2013:2.US.505.13.1
sp. zn. II. ÚS 505/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Suchého, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáňem, advokátem se sídlem Dejvická 46, 160 00 Praha 6, směřující proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 12. 3. 2009, č.j. 49 Cm 22/2004-122, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č.j. 9 Cmo 125/2010-158, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2012, č.j. 29 Cdo 2545/2011-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s doplněním ústavní stížnosti ze dne 3. 10. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále namítal nezajištění procesní rovnosti stran sporu garantované čl. 37 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. To vše pak dle názoru stěžovatele vedlo k porušení limit omezování základních práv vymezených čl. 4 Listiny.
II.
2. V řízení před soudem prvního stupně byl dne 30. 3. 2003 vydán směnečný platební rozkaz, č.j. 61 Sm 41/2003-9, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 340.000,- Kč s 6 % úrokem od 1. 1. 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.133,- Kč a dále povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
3. Stěžovatel včas vznesl proti citovanému směnečnému platebnímu rozkazu mimo jiné námitku pravosti podpisu na směnce, jenž měl být dle tvrzení žalobce podpisem stěžovatele. Na základě této námitky byl soudem ustanoven znalec z oboru písmoznalectví, který v následně vyhotoveném znaleckém posudku nebyl sto jednoznačně konstatovat, zda je podpis stěžovatele na směnce pravý či nikoli. Ve vztahu k právě uvedenému znalec dále uvedl, že podpis na směnce není spontánním podpisem stěžovatele a jedná se spíše o jeho napodobeninu, než o jeho úmyslnou zkomoleninu.
4. S ohledem na trvající nejasnost ohledně pravosti podpisu nechal soud vyhotovit revizní znalecký posudek, který již konstatoval jednoznačnou pravost podpisu stěžovatele.
5. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, č.j. 49 Cm 22/2004-122, jímž soud prvního stupně ponechal ve vztahu ke stěžovateli v platnosti směnečný platební rozkaz, byl napaden odvoláním stěžovatele, ve kterém tento zejména namítal, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz - třetí znalecký posudek, který by odstranil nejasnost vyplývající ze vzájemné rozpornosti dvou doposud vyhotovených znaleckých posudků. Odvolací soud však mezi oběma znaleckými posudky stěžovatelem tvrzený zásadní vzájemný rozpor neshledal. Pouze konstatoval, že první znalecký posudek se vyjádřil nikoliv kladně co do pravosti podpisu na směnce (možnost pravosti podpisu však ani nevyloučil), zatímco druhý znalecký posudek se již vyjádřil, co do pravosti podpisu, zcela kladně. Za takové situace tedy dle odvolacího soudu nevznikl zásadní rozpor mezi důkazními prostředky a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo proto rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č.j. 9 Cmo 125/2010-158, v plném rozsahu potvrzeno.
6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, o kterém dovolací soud rozhodl svým usnesením ze dne 30. 10. 2012, č.j. 29 Cdo 2545/2011-227, tak, že dovolání odmítl. V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud zejména uvedl, že v jádru dovolání dovolatel brojí zejména proti hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Taková obrana je však již předem neúspěšná s odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat pouze ze způsobu, jakým byl důkaz proveden, což však ze strany stěžovatele v dovolání namítáno nebylo.
III.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze jestliže by v důsledku vydání rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
8. Jádrem ústavní stížnosti byla toliko polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy nepřipustily vyhotovení a provedení znaleckého posudku, jímž chtěl stěžovatel vyvrátit zjištění obsažená v revizním znaleckém posudku. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.).
9. Nic takového však zjištěno nebylo. Skutečnost, že nebyl proveden navržený důkaz třetím znaleckým posudkem, nezakládá v daném případě dle názoru Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces. S odkazem a v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení bylo na uvážení soudu, aby provedl důkazy, jež měly dle jeho názoru význam pro správné a dostatečné zjištění skutkového stavu a následné vyvození právních závěrů. Takové provádění důkazů však nesmí nadbytečně prodlužovat délku nalézacího řízení, zejména při neexistenci rozporů v znaleckých posudcích (ačkoliv jsou tyto rozpory stěžovatelem tvrzeny). Pouze při existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, by příslušelo Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Takový extrémní rozpor však, stejně jako soud dovolací, Ústavní soud v dané věci neshledal.
IV.
10. Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Protože Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o jeho návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu