ECLI:CZ:US:2013:2.US.511.13.1
sp. zn. II. ÚS 511/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti D. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2012 č. j. 54 T 6/2009-1539 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2012 č. j. 4 To 53/2012-1768, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ve spojení s napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen včetně sbíhajícího se trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, za současného zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2009 č. j. 73 T 292/2008-1239, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2006 č. j. 3 To 371/2009-1336, jakož i dalších navazujících rozhodnutí, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
Jak zjistil Ústavní soud ze sdělení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2013, stěžovatel podal proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dne 1. 2. 2013 dovolání. Ze stejnopisu připojeného dovolání vyplývá, že jeho obsah se v podstatě shoduje s obsahem ústavní stížnosti.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nemohla nic změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj