ECLI:CZ:US:2013:2.US.65.13.1
sp. zn. II. ÚS 65/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Hurta, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2012 č. j. 18 Co 284/2012-277 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. března 2012 č. j. 28 C 461/2009-248, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, a Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO: 47116617, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem doručeným dne 7. ledna 2013 brojil stěžovatel proti rozsudkům obecných soudů v záhlaví uvedeným.
2. V ústavní stížnosti napadl postup Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni s tím, že "právní posouzení daného případu, které prezentovaly obecné soudy, je do té míry nesprávné, respektive ústavně nekonformní, že jimi došlo nepochybně k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces". Tím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
3. Z napadených rozhodnutí plyne, že nalézací soud částečně zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 1,4 mil Kč jako náhradu trvalých následků po zranění způsobeného dopravní nehodou, a stěžovateli přiznal částku ve výši 72 000 Kč. S výrokem ve věci samé byly spjaty i výroky vedlejší. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatele poučil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podat přípustné dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
4. Stěžovatel mimořádný opravný prostředek (dovolání) neuplatnil.
III.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud nejprve vyřešil otázku přípustnosti ústavní stížnosti. Podle čl. IV části druhé zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bodu prvního "Ústavní stížnost proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, jež mohlo být napadeno mimořádným opravným prostředkem podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je přípustná, pokud lhůta pro jeho uplatnění podle dosavadních právních předpisů začala stěžovateli plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a pokud stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek ve lhůtě podle dosavadních právních předpisů neuplatnil." Stěžovateli tak dodatečně odpadla povinnost brojit proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovoláním, jež byla upravena ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. Stran dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti se pak její konec určil podle zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona, což v konkrétních poměrech stěžovatele znamenalo, že tak učinil včasně, byť v poslední den lhůty.
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Spor před obecnými soudy se vedl o to, zda stěžovatel trpí či nikoli tzv. postkomočním syndromem. Oba obecné soudy dospěly k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelova námitka vznesená v řízení o ústavní stížnosti je předestřena tak, že obecné soudy měly odškodnění zvýšit, a to na částku, jež by byla reálnou hodnotou, kompenzující imateriální požitky, o které stěžovatel v důsledku poškození zdraví přišel, neboť jemu vyplacená částka je "zcela zjevně nepřiměřeně" nízká.
9. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s provedeným posouzením věci obecnými soudy, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva.
10. Ústavní soud k uvedené námitce sděluje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance i přes to, že mu tato funkce z ústavního vymezení nepřísluší.
11. Z hlediska ústavněprávního mohla být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Stěžovatelem nebylo namítáno, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s příslušnými ustanoveními procesního předpisu, nebo nerespektovaly ustanovení upravující základní zásady civilního procesu. Naopak Ústavní soud shledal, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přesvědčivá a lze z nich dovodit, že proces byl veden způsobem, který zajistil možnost spravedlivého výsledku. V této souvislosti se sluší dodat, že zásahy Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po právu toliko na základě důvodných ústavních stížností při splnění všech zákonných podmínek, přičemž čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení.
IV.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu