ECLI:CZ:US:2013:2.US.655.13.1
sp. zn. II. ÚS 655/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. Ch., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem Kodymova 2526/4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 666/2012 ze dne 31. 10. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 36/2011 ze dne 29. 8. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 3/2009 ze dne 10. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích omezily na konstatování podstatného obsahu řízení a existenci objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dovodily ryze hypoteticky. Tvrdí, že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Především má za to, že nevzaly v úvahu jeho postavení v předmětných celních řízeních, tedy to, že po převážnou dobu byl celním deklarantem, který byl povinen se řídit "Celním kodexem společenství č. 2913/1992". Pracovní náplň této pracovní pozice byla vrchnímu soudu předložena, ten se jí však nezabýval stejně jako návrhem na vyslechnutí svědka k náplni práce celního deklaranta. Stěžovatel tvrdí, že veškerá jeho činnost probíhala podle pokynů pracovníků celní správy. V době od 9. 8. 2005 do 1. 7. 2006 pouze dohlížel na vykládku a nakládku zboží. Upozorňuje na banální chybu v datu, kdy se stal celním deklarantem - pracovníkem společnosti Nieten, s. r. o., od níž se odvíjely základní úvahy Nejvyššího soudu. Obecné soudy dále opomenuly, že stěžovatel jako celní deklarant musel být přítomen u celní kontroly, vypisoval příslušné formuláře, přičemž musel vycházet z dokladů, které mu byly předloženy. Jednotliví dovozci s ním přitom nevstupovali do přímého právního vztahu, neboť jejich smluvním partnerem byl zaměstnavatel stěžovatele. Má tedy za to, že závěry obecných soudů o jeho vině jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť neexistuje žádný důkaz o tom, že by se vytýkaného jednání dopustil.
Z obsahu napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 3/2009 ze dne 10. 9. 2010 byl stěžovatel uznán vinným dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §70 tr. zák. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaný ve výroku rozsudku) a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu Jana Hulína, Ing. Dung Phung Quoce, Petry Kopečné, Pavla Kouby, Čeňka Krobota, Miloslava Reslera a Renáty Hulínové, a o zproštění stěžovatele a dalších obžalovaných obžaloby v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku (šlo o dílčí útoky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby).
Stěžovatel byl z uvedeného zvlášť závažného zločinu uznán vinným skutky ad I. 2.11 až 2.64 rozsudku, které zkráceně spočívaly v tom, že obvinění Jan Hulín, Ing. Dung Phung Quoc, Petra Kopečná, stěžovatel, Pavel Kouba, Čeněk Krobot a Miloslav Resler v přesně nezjištěné době od listopadu 2004 nejméně do září 2008 v Chomutově u celního úřadu po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty a clo a tak získat finanční prostředky prostřednictvím svých obchodních společností organizovali obviněný Hulín a obviněný Ing. Dung Phung Quoc dovoz zboží převážně z Číny a Vietnamu, přičemž při celních řízeních obvinění Hulín, Kouba, Krobot a Resler jako jednatelé dovážejících společností jednak sami nebo ve většině případů prostřednictvím stěžovatele předkládali celnímu úřadu s celními prohlášeními JSD místo faktur vystavených dodavateli zboží padělky faktur s nižšími cenami zboží, případě ve spolupráci s polskou firmou Worldstock předkládali faktury s úmyslně sníženou hodnotou dováženého zboží, na základě nichž bylo vyměřeno clo a DPH v nižších částkách než kterým odpovídala skutečná hodnota dováženého zboží, obvinění Hulín, Ing. Dung Phung Quoc, stěžovatel, Petra Kopečná a další neustanovené osoby vyhotovovali padělané faktury, certifikáty o původu a další doklady předkládané v rámci celních řízení, obviněná Kopečná rovněž zajišťovala dopravu zboží dováženého do České republiky prostřednictvím společnosti Haimark, jejíž byla jednatelkou, obviněný Ing. Dung Phung Quoc zajišťoval kontakt a komunikaci s vietnamskými obchodníky, obvinění Kouba a Krobot prováděli úkony u vykládání a nakládání zboží v rámci celních kontrol, obvinění Hulín, Kouba, Krobot a Resler jednali v souvislosti s dovozy zboží v rámci celních řízení s celním úřadem.
O odvolání státní zástupkyně a všech obžalovaných rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž ve vztahu ke stěžovateli podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a rozhodl, že stěžovatel se při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle §240 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, a pro jeho výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a rozhodl o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolání podali též státní zástupce v neprospěch obžalovaných, Jan Hulín a Ing. Dung Phung Quoc). Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele i ostatních dovolatelů podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Právě o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů stěžovatel opírá důvodnost své ústavní stížnosti. Po přezkoumání obsahu ve věci vydaných rozhodnutí však žádná extrémnost či libovůle soudu prvního stupně při rozhodování o vině a trestu stěžovatele či soudů odvolacího a dovolacího zjištěna nebyla.
Soud prvního stupně provedl všechny dostupné relevantní důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. nejen jednotlivě, ale především v jejich souhrnu. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožnil. Byť odvolací námitky, z nichž některé tvoří podstatu ústavní stížnosti, byli již opakováním argumentace učiněné v řízení před policií a soudem prvního stupně a nalézací soud na tyto námitky většinou reagoval v odůvodnění rozsudku, odvolací soud se znovu všemi klíčovými námitkami zabýval. Závěry, k nimž oba soudy dospěly, a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele.
Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ostatně ztotožnil nejen soud odvolací, ale také dovolací soud, který se rovněž k relevantním námitkám vyjádřil věcně. Nejenže přitom souhlasil se stanoviskem soudů obou stupňů, že není podstatné, zda stěžovatel porušil po formální stránce Celní kodex společenství, ale relevantní je, jaká jeho faktická činnost vyšla provedenými důkazy najevo; současně se sám vyjádřil ke skutkovým námitkám týkajícím se Celního kodexu, a to ve vzájemné souvislosti s odbornými vyjádřeními, která z Celního kodexu vycházela a vyčíslila celní úniky u jednotlivých projednávaných dovozů.
Stěžovateli nelze přisvědčit v názoru, že soudy rozhodovaly ryze hypoteticky bez jediného důkazu, který by prokazoval naplnění objektivní a subjektivní stránky jemu vytýkaného jednání. Z velmi podrobně odůvodněného rozsudku soudu prvního stupně vyplývají důkazy o zapojení stěžovatele do projednávané trestné činnosti. Soud prvního stupně je uvádí jednak při rozboru každého dílčího útoku (kde jde především o listinné důkazy), jednak samostatně na podporu svého závěru, že u faktur předkládaných v rámci celního řízení a navazujícího daňového řízení obvinění úmyslně ponížili hodnotu dováženého zboží, aby platili nižší clo a DPH (jde o obsahy zajištěných odposlechů, z nichž je patrné, jak si obvinění (i stěžovatel) mezi sebou předávali informace o dovozech a pokyny k vypracování padělaných dokladů, a obsah zajištěných SMS zpráv a emailové pošty). Důležitou roli sehrály i důkazy zajištěné při domovních prohlídkách v bydlišti obviněných, tedy i u stěžovatele, u něhož se také našly padělané faktury a certifikáty. Tento řetězec důkazů dále doplňují výpovědi svědků. Z provedených důkazů je naprosto zřejmé, že stěžovateli byla nejen známa podstata trestné činnosti, ale že se sám do páchání jednotlivých útoků aktivně zapojoval a že byl ve skupině obviněných důležitým článkem. Jak uvedl Nejvyšší soud, jeho zapojení do trestné činnosti spadá až do srpna 2005, o čemž svědčí nejen smlouva uzavřená s firmou Limax, ale též provedené telefonní odposlechy a další důkazy. Na tom nic nemění další úvahy Nejvyššího soudu, provedené nad rámec výše uvedeného a vycházející ze stěžovatelem zpochybněného zjištění, že již od 1. 7. 2005 měl pracovat pro společnost Nieten jako celní deklarant (stěžovatel uvádí na pravou míru, že správné datum je 1. 7. 2006). Ústavní soud považuje za nutné odkázat i na tu pasáž odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se vychází z judikatury Ústavního soudu, přičemž se zdůrazňuje, že závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení a musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání obviněného. Uvedený postup soudy obou stupňů i soud dovolací, který znovu zopakoval nejdůležitější důkazy prokazující úmyslné jednání stěžovatele, dodržely.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či další tvrzená ústavně garantovaná práva. Právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů byla učiněna a vyvozenými právními závěry ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu