ECLI:CZ:US:2013:2.US.657.11.1
sp. zn. II. ÚS 657/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Junka a Pavla Junka, zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 39 C 84/2004-130 ze dne 23. 10. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 119/2008-147 ze dne 14. 5. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4258/2008-165 ze dne 22. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejich práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na odškodnění dle čl. 36 odst. 3 Listiny a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") náhrady škody za odsouzení jejich otce s následným výkonem trestu smrti v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století, způsobené psychické a morální újmy, mučení a škody s tím spojené, v celkové konečné výši 75 668 549 Kč. Dle žalobních tvrzení byl otec stěžovatelů, Václav Junek, rozsudkem Státního soudu v Praze sp. zn. 7 Ts I 9/51 ze dne 9. 3. 1951, ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu v Praze sp. zn. To IV 52/51 ze dne 14. 3. 1951, uznán vinným trestným činem velezrady a trestným činem vraždy, za což byl odsouzen k trestu smrti, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv na dobu 10 let. Trest smrti byl vykonán dne 16. 3. 1951. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1965 byla následně v trestní věci Václava Junka povolena obnova řízení a rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 13/65 ze dne 27. 10. 1965 byl tento zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Žalovaná částka v řízení o náhradu škody představovala zabavené finanční prostředky a movitý majetek, nevyplacené sociální dávky včetně příslušenství, výživné pro babičku stěžovatelů včetně příslušenství, náklady právního zastoupení, pohřebné a částku vynaloženou na zřízení pomníku, dopočítané zabavené životní pojistky otce, škodu způsobenou prodejem svršků, ušlým ziskem otce od doby jeho zatčení do doby dosažení důchodového věku a poplatkem z prodlení za náhradu škody způsobené zabavením finančních prostředků a škody způsobené zabavením životních pojistek.
Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem č. j. 39 C 84/2004-130 ze dne 23. 10. 2007 žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nalézací soud rozhodoval již podruhé, neboť předchozí rozsudek ze dne 8. 6. 2006 zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2006 se závazným právním názorem, že nárok stěžovatelů je třeba posuzovat nikoli podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, který na případ nedopadá (navíc již bylo předmětem řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeném pod sp. zn. 30 C 362/93), nýbrž podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, respektive zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně, respektujíce stanovisko odvolacího soudu, se proto s žalobou o náhradu škody vypořádal z hledisek škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu. Uvedl, že i když postupem justičních orgánů vůči panu Václavu Junkovi došlo k porušení základních práv a svobod, ke vzniku újmy jemu i jeho rodině, byla tato křivda (byť nedostatečně) finančně odškodněna podle tehdy platných právních předpisů, tj. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění rozhodném, pročež další možná odškodnění již nelze podle současné platné právní úpravy přiznat, neboť ustanovení zákonů o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem na podstatu sporu nedopadají. Obvodní soud pro Prahu 4 vyloučil v daném případě i možnost aplikace zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, z důvodu uplynutí zákonem stanovených lhůt pro podání návrhu na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu.
K odvolání stěžovatelů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Co 119/2008-147 ze dne 14. 5. 2008, jímž dále nepřiznal žádnému z účastníků náklady odvolacího řízení. Městský soud v Praze přisvědčil názoru nalézacího soudu, že stěžovatelům nemohlo být vyhověno s ohledem na absenci zákonného podkladu odškodnění. Pro časovou působnost jednotlivých zákonů je rozhodující datum vydání nezákonného rozhodnutí ve vztahu ke dni účinnosti příslušného zákona. V posuzovaném případě bylo nezákonné rozhodnutí (odsuzující rozsudek) vydáno v roce 1951, tj. před vstupem zákona č. 141/1961 Sb., zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. v účinnost. Dodal, že nárok stěžovatelů nezakládají ani rehabilitační zákony č. 82/1968 Sb. a č. 119/1990 Sb., neboť rehabilitační rozhodnutí nebylo v předmětné věci vydáno.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé dovolání, opírajíce jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 4258/2008-165 ze dne 22. 12. 2010 odmítl jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu stěžovateli vymezených otázek. Závěry odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou.
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud, jsouce přesvědčeni, že je nelze obecnými soudy provedeným výkladem zákonů, respektive na podkladě jimi uváděné neexistence právní úpravy, vyloučit z práva na odškodnění v jiných položkách, odlišných od ušlého výživného (v částkách 23 000 Kčs a 27 000 Kčs), které jim bylo přiznáno a vyplaceno v roce 1966. V tomto ohledu stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 a sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006. Za titul pro odškodnění bylo podle stěžovatelů jednak možno považovat zápis sepsaný na Ministerstvu spravedlnosti dne 30. 11. 1966, jehož obsahem je závazek ministerstva zaslat doporučení ONV v Příbrami, aby vyřešil otázku vrácení propadlého majetku podle vyhlášky č. 94/1965 Sb., a to pokud možno bezplatně. Vzhledem k tomu, že mezi ONV Příbram a pozůstalými dědici nedošlo k dohodě, měl záležitost dokončit odškodňovací orgán, tj. Ministerstvo spravedlnosti. Pokud jde o vlastní akt nezákonné popravy a s ním spojených následků pro dědice, stěžovatelé dále nabídli řešení v podobě postupu soudu podle §11 až §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že tento způsob vyrovnání není vyloučen shora napadenými soudními rozhodnutími a uplatnění tohoto nároku není vázáno žádnými promlčecími lhůtami. Jelikož přes výše uvedené stěžovatelům odškodnění přiznáno nebylo, cítili se dotčeni ve svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu, spravedlivý proces a právu na odškodnění. Porušení práva na zákonného soudce stěžovatelé spatřovali v nesprávném obsazení odvolacího a dovolacího soudu bývalými členy KSČ. O kauzách, v nichž jde o nápravu křivd způsobených komunistickým režimem, by ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. pro "jejich poměr k věci" neměli podle mínění stěžovatelů rozhodovat soudci s podobnou minulostí.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 4 toliko odkázal na závěry jednotlivých rozhodnutí vydaných ve věci.
Městský soud v Praze ústavní stížnost označil za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí. Popřel, že by svým rozhodnutím nebo postupem, který tomuto rozhodnutí předcházel, jakýmkoli způsobem porušil práva účastníků řízení chráněná Ústavou České republiky a Listinou. Stěžovatelé své námitky uplatnili již v řízení před obecnými soudy, a ty se s nimi v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, odvolací soud na ně v dalším odkázal. Dodal, že předmětná věc byla odvolacím senátem 58 Co, ve složení JUDr. Vladimíra Kosovcová - předsedkyně a soudců JUDr. Naděžda Zachystalová a JUDr. Jan Klášterka, vyřizována podle rozvrhu práce platného od 1. 1. 2008 a nebyly a nejsou mu známy žádné skutečnosti, které by mohly vzbuzovat pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve vyjádření zrekapituloval argumentaci uplatněnou v usnesení ze dne 22. 12. 2010 s tím, že ji považuje i nadále za správnou a nemá, čeho by k ní více doplnil. S připomenutím role Ústavního soudu navrhl odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelé ve své replice setrvali na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, kterou doplnili tvrzením, že na základě zápisu Ministerstva spravedlnosti z roku 1966 a přípisů dalších orgánů datovaných v roce 1967 a 1970 u nich panuje legitimní očekávání, že jejich odškodnění, resp. zadostiučinění, bude řádně řešeno, jak bylo přislíbeno. V důsledku toho, že se tak dosud nestalo, namítli porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky zaručující úctu k právům občana a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, garantující právo na ochranu majetku, který byl rodině protiprávně odebrán. Rovněž uvedli, že jsou si vědomi faktu, že prosté členství v KSČ není dnes považováno za diskvalifikaci ze soudcovského povolání, nicméně soudci, kteří byli členy KSČ a nyní odmítnou provést nápravu způsobenou komunistickým režimem, si musí uvědomit, že poškození na ně nebudou pohlížet jako na nepodjaté. Stěžovatelé dané podpořili citací části nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 o vlivu členství v komunistické straně na rozhodování soudců.
Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, pročež dospěl k závěru, že není opodstatněný.
V ústavní stížnosti stěžovatelé projevili nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily předložený žalobní nárok na odškodnění, resp. zadostiučinění za odsouzení jejich otce s následným výkonem trestu smrti v průběhu politických procesů v 50. letech minulého století, jinými slovy podrobili kritice právní názory, které obecné soudy vyvodily ze shora jmenovaných zákonů upravujících náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávaném případě Ústavní soud nezjistil. Jak bylo ze spisového materiálu ověřeno, obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na shora provedenou rekapitulaci věci, resp. na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z nichž zřetelně plyne, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta z důvodu absence zákonného podkladu, na základě něhož by bylo možné dovodit odpovědnost státu za škodu, případně nárok stěžovatelů na odškodnění dle rehabilitačních zákonů.
Podle stěžovateli namítaného čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti vzniku nároku na náhradu škody stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Nebýt čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, provedeného příslušným zákonem či zákony, neexistoval by ve vnitrostátním právním řádu podklad, který by umožňoval poškozenému domáhat se práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným či nesprávným postupem orgánů státu [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373)]. Listina se přitom omezuje pouze na stanovení práva na náhradu škody, pročež samotné hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto nároku, či postup, jakým má být uplatněn, již součástí ústavního pořádku nejsou, neboť Listina zde dává prostor k úpravě těchto otázek na úrovni zákona. Je pak věcí zákonodárce, aby, s ohledem na ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, event. na závazky vyplývající z mezinárodních smluv, stanovil meze odpovědnosti státu za nezákonný či nesprávný postup jeho orgánů. Ústavnímu soudu nepřísluší se od podmínek nároků stanovených zákonem jakkoliv odchylovat a tím podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat vůli zákonodárce.
Obecně lze k podstatě daného případu dále uvést, že jakkoli Ústavní soud má pochopení pro všechno to, co se událo v kontextu s odsouzením a následně popravou otce stěžovatelů a osudem jejich rodiny v minulém období, nelze odhlížet od skutečnosti, že po obnově státního zřízení respektujícího lidská práva, mohlo být přistoupeno k náhradě jen některých škod, které vznikly v době nesvobody. Není totiž v hospodářských možnostech státu, vzhledem k délce totalitního období a rozsahu porušování lidských práv, napravit, resp. odškodnit v nynější době v plné výši veškerá protiprávní jednání, kterých se stát tehdy na svých občanech dopustil. Proto byla zvolena cesta paušálních náhrad za určitá poškození, u nichž výraznou roli hrála symbolická dimenze tohoto aktu (viz např. zákon č. 119/1990 Sb.). Ze snahy zákonodárce zakotvit v právním řádu prostředek, kterým by alespoň částečně přispěl ke zmírnění křivd způsobených totalitním režimem, nelze ovšem dovozovat, že by byl dán právní nárok na náhradu křivdy jako takové.
Pokud obecné soudy v předcházejících řízeních dospěly k závěru, že stěžovatelé již byli odškodněni v souladu s tehdejšími platnými právními předpisy, není úkolem Ústavního soudu tento jejich právní závěr, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, v řízení o ústavní stížnosti jakkoliv přehodnocovat a následně stěžovatelům přiznat odškodnění v plné jimi požadované výši, zvláště identifikuje-li se s názorem obecných soudů o neexistenci báze, na jejímž podkladě by křivdu spáchanou na stěžovatelích, resp. jejich rodině bylo možno napravit. Absence právní úpravy, která by stěžovatelům poskytovala odpovídající peněžní satisfakci, a odtud vyplývající negativní zhodnocení takového nároku obecnými soudy, nelze mít současně za denegatio iustitiae, nýbrž jde, jak již bylo shora naznačeno, o výraz adekvátního zhodnocení důsledků volnosti uvážení zákonodárce.
Ústavní soud posuzuje v souvislosti s právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny, zda řízení bylo jako celek spravedlivé, zda účastníku řízení byla zachována veškerá jeho procesní práva atd. Z takto nastíněného přístupu Ústavního soudu je zřejmé, že ne každé pochybení obecného soudu dosahuje intenzity, kterou lze považovat za porušení zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, jejímž důsledkem je porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
V této souvislosti pozornosti Ústavního soudu samozřejmě neuniklo, že Nejvyšší soud se opomněl výslovně vypořádat s možností aplikace ustanovení §11 až §13 občanského zákoníku na projednávanou věc a odůvodnění jeho usnesení tak z předmětného hlediska vykazuje deficity, nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že v konkrétním případě vytýkané pochybení z ústavněprávního hlediska nepředstavovalo důvod k jeho zásahu, neboť kasace napadeného usnesení dovolacího soudu za účelem nápravy popsaného nedostatku by stěžovatelům ke změně hmotněprávního posouzení jejich návrhu nenapomohla. Stěžovatelé mohli, v souvislosti se zásahem, ke kterému v jejich případě nepochybně došlo, "úspěšně" uplatnit pouze právo na morální zadostiučinění, odvíjející se z Listiny a ze zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, nikoli však nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle "dnes platných hmotněprávních předpisů" (§13 odst. 2 občanského zákoníku), měly-li by být aplikovány na zásahy vzniklé za "práva dřívějšího" (obdobné řešil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2496/10 ze dne 14. 10. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ve vztahu k argumentaci stěžovatelů, že údajné někdejší členství vybraných soudců odvolacího a dovolacího soudu v předlistopadové KSČ představuje překážku jejich účasti na rozhodování ve věci žaloby o náhradu škody způsobené komunistickým režimem, Ústavní soud uvádí, že případný závěr o podjatosti uvedených soudců by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení, nikoliv o pouhé pochybnosti stěžovatelů o nestrannosti soudců, založené navíc toliko na vlastním neúspěchu v řízení. Stěžovateli prosazovaný extenzivní výklad ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. by ve svém důsledku znemožnil projednávání občanskoprávních či trestních věcí týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989. Určitou podjatost by totiž v takových případech bylo možné vytknout prakticky všem soudcům, kteří před rokem 1989 zaujímali k poměrům za minulého režimu vyhraněná stanoviska, včetně negativních.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil v činnosti ani v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, jež by mělo za následek porušení stěžovateli namítaných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu