ECLI:CZ:US:2013:2.US.663.13.1
sp. zn. II. ÚS 663/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nárožného, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 11, 779 00 Olomouc, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. prosince 2012, č. j. 12 Co 622/2012-67, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 12. září 2012, č. j. 9 C 21/2012-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Přerově rozsudkem pro uznání ze dne 12. září 2012, č. j. 9 C 21/2012-50, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci (Triglav pojišťovna, a. s.) částku 1.189 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. z titulu neuhrazeného pojistného za pojištění vozidla. Výrokem II. stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.427 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný nárok žalobce uznal ve vyjádření ze dne 9. září 2012, a proto postupoval podle §153a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a vydal rozsudek pro uznání. Výrok o náhradě nákladů řízení opřel soud prvního stupně o §142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění práva, přičemž odměnu advokáta limitoval s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 jednonásobkem žalované jistiny.
3. K odvolání žalovaného, které směřovalo pouze proti výroku II. o náhradě nákladů řízení, potvrdil Krajský soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. prosince 2012, č. j. 12 Co 622/2012-67, rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud sice podmínky pro aplikaci výše citovaného nálezu Ústavního soudu neshledal, avšak vzhledem k tomu, že žalobce nákladový výrok samostatně nenapadl, neměl důvod v neprospěch odvolatele se od přijatého nákladového výroku odchylovat. Pouze zdůraznil, že osvobození od soudních poplatků, na něž se odvolával žalovaný, a moderace nákladů řízení jsou zcela odlišné instituty s odlišnými subjekty, účelem, zákonnou úpravou a dopadem.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Co se týče věci samé, vyslovuje názor, že je v rozporu s dobrými mravy, aby hradil pojištění za své vozidlo v situaci, kdy nemohl ukončit pojistný vztah odevzdáním registračních značek do depozita. Hlavní námitky se však týkají výroku o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s nálezem Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 3923/11. Domnívá se, že podání žaloby v dané věci bylo pouhým administrativním úkonem, pročež není služba advokáta účelně vynaloženým nákladem a nelze ji přiznat ani ve výši jednonásobku jistiny. Stěžovatel dále zpochybňuje pravomoc odvolacího soudu vůbec rozhodovat v odvolacím řízení, neboť se jedná o bagatelní věc (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.). Rovněž nastoluje otázku vlivu osvobození od soudních poplatků na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Závěrem poukazuje na to, že jeho věc, byť je chápána jako bagatelní, dosahuje intenzity porušení základních práv a svobod, neboť jde o otázky, které podstatně přesahují vlastní zájmy stěžovatele.
5. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
6. Podstatou námitek stěžovatele je jednak nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení, jednak polemika s pravomocí odvolacího soudu rozhodovat o odvolání v bagatelní věci. Zde je třeba konstatovat, že stěžovatel má sice pravdu v tom, že se jedná o bagatelní věc, ale mýlí se v otázce nepřípustnosti odvolání. V bagatelních věcech, u nichž plnění nepřevyšuje částku 10.000 Kč, je samozřejmě odvolání nepřípustné, to však neplatí mj. u rozsudku pro uznání (srov. §202 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), o nějž v dané věci právě jde. Odvolání tedy bylo přípustné a obecné soudy, pokud je projednaly a rozhodly o něm, nepochybily.
7. Ústavní soud dále podotýká, že i přesto, že ve věci bylo přípustné odvolání, se svou povahou jedná toliko o spor bagatelní (předmětem sporu je jistina ve výše 1.189 Kč a náklady řízení ve výši 2.427 Kč), což se projevuje v omezené možnosti ústavněprávního přezkumu. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
8. V dané věci je třeba navíc mít na zřeteli, že námitky stěžovatele se týkají v podstatě pouze nákladů řízení (argumentaci ve věci samé nepovažuje Ústavní soud za relevantní, neboť ji stěžovatel uplatňuje až nyní v řízení o ústavní stížnosti, když v řízení před soudem prvního stupně nárok žalobce uznal a jeho odvolání se týkalo pouze nákladů řízení). K samotnému rozhodování o nákladech řízení přitom Ústavní soud přistupuje značně zdrženlivě, takže lze jen stručně shrnout, že o nákladech řízení žalované obecné soudy rozhodly v souladu s §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž k náhradě byly přiznány náklady potřebné k účelnému uplatnění práva (tedy účelně vynaložené). Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, tak pouze odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu