ECLI:CZ:US:2013:2.US.7.13.1
sp. zn. II. ÚS 7/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. M., zastoupené JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 230/2011-194 ze dne 4. ledna 2012, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 81/2010-119 ze dne 16. června 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nemocnice Znojmo, příspěvkové organizace, se sídlem MUDr. Jana Janského 11, Znojmo, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 2. ledna 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení částí rozhodnutí napadených v záhlaví. Konkrétně výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 6.000.000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, a části výroku II. rozsudku dovolacího soudu, kterým bylo k jejímu odvolání potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Má za to, že byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Lhůtu k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 970/2012-251 ze dne 31. října 2012, kterým bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Toto usnesení bylo její zástupkyni doručeno dne 23. listopadu 2012.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že se domáhala přiměřeného zadostiučinění za to, že jí byla bez jejího souhlasu provedena sterilizace při operačním zákroku provedeném dne 30. května 1982, což mimo jiné ovlivnilo negativním způsobem celý její další život. Stěžovatelce bylo vyhověno, pokud požadovala uložení povinnosti vedlejší účastnice řízení omluvit se. Vzhledem k míře, v jaké bylo zasaženo do jejích osobnostních práv, považuje pouhou omluvu, na niž musela čekat několik let a domáhat se jí soudně, za nepřiměřené zadostiučinění. Stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy pouhým odkazem na promlčení jejího práva, protože má za to, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepromlčuje. Nejedná se totiž o majetkové právo jako takové, ale pouze o peněžní vyjádření nemajetkové újmy, které přichází v úvahu v případě, že se jeví nedostačující aplikace §13 odst. 1 občanského zákoníku. Argumentuje, že pokud se jeví jako jednoznačná nepromlčitelnost práv vyplývajících z §13 odst. 1 občanského zákoníku při zásazích do osobnosti menší intenzity, bylo by nelogické naopak při zásazích do osobnosti větší intenzity oslabit postavení oprávněné osoby promlčitelností těchto nároků. Vždy se totiž jedná o instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby.
4. Pro případ přijetí názoru o promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy odkazuje na to, že s ohledem na okolnosti případu považuje vznesení námitky promlčení za rozporné s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení totiž považuje za zneužití tohoto práva na její úkor, když marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a zánik nároku na plnění je tak vůči ní nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnila. O provedení sterilizace se totiž dozvěděla až v rámci řízení vedeného Veřejným ochráncem práv a o důsledcích provedeného zákroku až z televizního pořadu TV Prima, jehož záznam byl předložen jako důkaz. Tehdy v roce 2005 byla rovněž utvrzována v tom, že je její právo nepromlčitelné. Jeden z oslovených advokátů jí tvrdil, že jedná o mimosoudní vyřešení jejích nároků a ona sama několikrát podala žalobu s žádostí o ustanovení právního zástupce, čemuž v řízeních vedených Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 4 Nc 2706/2009 a sp. zn. 23 Nc 2701/2010 nebylo vyhověno. Na uplatnění žaloby za pomoci zvoleného advokáta přitom neměla dostatek finančních prostředků. Odvolává se na nález sp. zn. II. ÚS 635/09 (N 176/58 SbNU 539) z nějž vyvozuje, že je třeba zohledňovat i případy, kdy soudní řízení nebyla zahájena do publikace rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 63/2003 ze dne 17. února 2004 (Sb. NS 2008: 1, 47 - R 4/2008), s ohledem na dříve ustálenou rozhodovací soudní praxi, jejíž změnu není schopen občan České republiky předpokládat a předvídat.
5. Porušení svých základních práv stěžovatelka spatřuje v nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy. Předně má za to, že není možné považovat nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích za majetkové právo, které podléhá promlčení, protože z žádného právního předpisu tato promlčitelnost nevyplývá. I v případě připuštění promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy nebrání podle stěžovatelky obecným soudům nevzít námitku promlčení v úvahu z důvodu, že je její uplatnění v rozporu s dobrými mravy, vzhledem k celému kontextu daného případu, chování vedlejší účastnice řízení a možnostem stěžovatelky domáhat se svého práva.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Ústavní soud shodně s obecnými soudy nemá nejmenší pochybnost o tom, že sterilizace, jež byla stěžovatelce provedena bez jejího předchozího souhlasu, je závažným a nenapravitelným zásahem do jejích práv. V době provedení, tj. v roce 1982, se jednalo o porušení základního práva stěžovatelky vyplývajícího z čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, kterým byl tehdy stát nepochybně vázán. Ovšem tato skutečnost sama o sobě rozhodně neznamená, že by ochrana tohoto práva stěžovatelky měla být neomezená, jak se stěžovatelka implicitně domnívá. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že se obecné soudy opakovaně a podrobně zabývaly jak otázkou promlčitelnosti nároku na náhradu dané nemajetkové újmy v penězích v souvislosti se změnou rozhodovací činnosti obecných soudů v této otázce, tak i otázkou dobrých mravů v souvislosti námitkou promlčení tohoto nároku, již procesně úspěšně vznesla vedlejší účastnice řízení.
9. Oba obecné soudy reflektovaly, že zatímco rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 ze dne 25. září 2003 konstatoval, že se právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti nepromlčuje, tak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008 (Sb. NS 2009: 7, 764-R 73/2009) konstatoval, že je právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době. Obecné soudy přitom nezmínily, že původní rozhodnutí nebylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu ani schváleno k publikaci a bylo toliko zmiňováno literaturou (viz Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 588), což nepochybně již tehdy oslabovalo jeho judikatorní hodnotu. V každém případě oba obecné soudy vyšly z toho, že v době podání žaloby stěžovatelkou v dané věci (29. listopadu 2011) byla daná otázka v rozhodovací činnosti obecných soudů postavena najisto. Odvolací soud přitom poukázal na to, že tato změna výkladu podústavního práva nebyla Ústavním soudem zpochybněna (sp. zn. II. ÚS 635/09, N 176/58 SbNU 539). Takový postup a závěr lze považovat za citlivý, srozumitelný, legitimní a ústavně souladný a Ústavní soud nemá ani ve světle argumentů stěžovatelky důvod nic měnit na svém předchozím závěru o ústavní souladnosti změny výkladu podústavního práva obecnými soudy. Argumentace stěžovatelky je totiž pouhým opakováním argumentace obsažené v jejím odvolání, s níž se odvolací soud ústavně souladným způsobem vypořádal, jak již bylo vyloženo.
10. Oba obecné soudy neméně důsledně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyložily, že k námitce promlčení by nemohlo být přihlíženo v případě šikanózní zneužití této námitky za účelem pouhého poškození druhé strany, která uplynutí promlčecí doby nezavinila, a pro niž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Nic takového ovšem obecné soudy v daném případě neshledaly. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka podle vlastního tvrzení v jiném řízení byla o provedené sterilizaci informována již za pobytu v nemocnici v roce 1982, konkrétně při kontrole před propuštěním. Vyloučil tak tvrzení stěžovatelky, že to zjistila až z šetření prováděného veřejným ochráncem práv v roce 2005 ohledně neoprávněných sterilizací, k němuž se připojila při vědomí vlastního postižení. S ohledem na prohlášení stěžovatelky o majetkových poměrech v řízení vedených Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 4 Nc 2706/2009 a sp. zn. 23 Nc 2701/2010 pak odvolací soud vyloučil, že by tíživá majetková situace neumožnila stěžovatelce podat předmětnou žalobu dříve. Přesvědčivě vyložil, že stěžovatelka disponovala dostatečným majetkem a bylo jen na její úvaze o prioritách, co bude financovat. Z toho uzavřel, že k marnému uplynutí promlčecí doby nenese vedlejší účastnice řízení jakýkoliv podíl. Tedy, že k němu došlo výlučně okolnostmi na straně stěžovatelky, a že délka marně uplynuté doby umožňuje bez jakýchkoliv pochyb učinit závěr, že vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Tento přístup, resp. gradace úvah lze považovat za přiměřený a tím i ústavně souladný i v tak závažném případě, o jaký se u stěžovatelky jedná.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu