ECLI:CZ:US:2013:2.US.74.13.1
sp. zn. II. ÚS 74/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Františka Smetky, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 37 Co 164/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného v jeho exekuční věci.
Rozsudkem ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 48 C 175/2010 rozhodl Městský soud v Brně o excindační žalobě Pavla Rybníčka (vycházející z exekučního řízení vedeného na majetek povinného Květoslava Rybníčka, jeho otce) proti stěžovateli tak, že se v rozsudku specifikované movité věci vylučují ze soupisu movitých věcí ve věci vedené Exekutorským úřadem Přerov pod sp. zn. 103 EX 28974/09, a současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 600 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem rozhodnutí ve věci samé potvrdil, nákladový výrok soudu prvního stupně ale změnil tak, že stěžovatel je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení jen 4 600 Kč, a na nákladech odvolacího řízení 9 600 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozhodnutí odvolacího soudu oponuje, neboť se domnívá, že podal-li žalobce předmětnou excindační žalobu, aniž by předtím využil zákonné možnosti požádat soudního exekutora o vyškrtnutí věcí ze soupisu dle ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, není možno mu - spravedlivě - přiznat náhradu nákladů tohoto řízení, neboť v opačném případě, ačkoli svým chováním podání žaloby nezapříčinil, je majetkově sankcionován za "procesní rozmar" žalobce. Za daných okolností proto mělo být dle názoru stěžovatele o nákladech řízení rozhodováno dle ustanovení §143 o. s. ř., případně dle ustanovení §150 o. s. ř., v žádném případě však dle ustanovení §142 o. s. ř., protože náklady vynaložené žalobcem nebyly potřebné k účelnému bránění jeho vlastnického práva.
Projednávaná ústavní stížnost byla původně přidělena JUDr. Dagmar Lastovecké jako soudkyni zpravodajce, v souvislosti s uplynutím jejího mandátu se soudcem zpravodajem dle ustanovení §12 odst. 11 a 12 Rozvrhu práce Ústavního soudu v platném a účinném znění stal JUDr. Vladimír Kůrka, čemuž odpovídá i nové složení senátu (o tom byl stěžovatel informován).
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
K porušení dovolávaného základního práva by v daných souvislostech došlo tehdy, pokud by odvolacím soudem zvolená interpretace podústavního práva založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele anebo byla-li výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a tím by představovala nepředvídatelnou aplikační libovůli.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, když soudem vydané rozhodnutí je důsledkem výkladové či aplikační libovůle, resp. postrádá srozumitelné odůvodnění, případně když nákladový výrok není v souladu s tím, co v řízení vyšlo najevo.
Taková situace v dané věci však nenastala. Odvolacím soudem uplatněné právní posouzení nákladových nároků znaky interpretačního excesu nenese; je adekvátně odůvodněné a i obhajitelné (lze je zastávat), což je pro ústavněprávní kontext vymezený dovolávaným článkem 36 Listiny rozhodující (a i postačující).
Napadené rozhodnutí ostatně nekoliduje ani podústavnímu (procesnímu) nazírání na otázky, jež byly ústavní stížností otevřeny; spory vyvolané excindačními žalobami podřaditelné ustanovení §143 o. s. ř. zásadně nejsou a stěžovatelem vznesené námitky byly přiměřeně odvolacím soudem reflektovány měnícím výrokem o nákladech prvoinstančního řízení.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu