ECLI:CZ:US:2013:2.US.775.13.1
sp. zn. II. ÚS 775/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem Svatoplukova 1209, Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 509/2012-153 ze dne 28. 11. 2012 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku č. j. 2 T 215/2011-133 ze dne 28. 8. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2013 a kvalifikovaně doplněnou dne 3. 4. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nezjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, neboť ho uznaly vinným pouze na základě pravděpodobnosti. Uvádí, že si na dopravní nehodu nepamatuje a jeho obhajoba, která vyplynula z provedeného dokazování, že vozidlo musel řídit někdo jiný, kdo poté, co s vozidlem havaroval, z místa nehody i s klíčky od vozidla odešel, nebyla vyvrácena. Stěžovatel provádí vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a upozorňuje na to, že proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, přičemž důkazy, na nichž byla postavena jeho vina, spolehlivě nevyvracejí jeho obhajobu. Má za to, že měly být připuštěny jeho důkazní návrhy; jejich provedení však bylo zamítnuto. Je přesvědčen, že verze, kterou na základě objektivního hodnocení provedeného dokazování předložil, je co do pravděpodobnosti minimálně rovnocenná verzi obžaloby, ke které se přiklonily soudy, a za této situace mělo být rozhodnuto v souladu s judikaturou Ústavního soudu v jeho prospěch. Nedodržením této povinnosti byly porušeny zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Výkon trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Jednání, za něž byl stěžovatel shledán vinným, spočívalo v tom, že dne 6. 8. 2011 kolem 00.10 hod řídil v podnapilém stavu v Sedlištích po místní komunikaci ve směru od restaurace Bezručova vyhlídka do Frýdku-Místku osobní motorové vozidlo, kdy v důsledku podnapilosti nezvládl řízení vozidla, s nímž vyjel vlevo mimo komunikaci, kde narazil do dvou ovocných stromů, od nichž se vozidlo odrazilo zpět na komunikaci, na níž zůstalo stát napříč, když v důsledku toho došlo k rozsáhlému poškození uvedeného vozu ke škodě majitelky Vlasty Ševčíkové, přičemž se v 00.45 hod. podrobil odběru žilní krve, jejímž vyšetřením bylo zjištěno, že v době řízení činil obsah alkoholu v jeho krvi 2,32 promile.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením, jímž podle §256 tr. ř. tento opravný prostředek zamítl, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění, přičemž nabízejí vlastní verzi skutkového děje. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy dostatečně popsal v precizně odůvodněném rozhodnutí, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil. Závěry, k nimž oba soudy dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele.
Oba soudy ostatně řešily obdobné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, a podrobně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele, postavené na verzi, že vozidlo musel řídit někdo jiný, kdo poté, co s vozidlem havaroval, z místa nehody utekl. Jestliže oba soudy na základě řádně provedeného a zhodnoceného dokazování shledaly stěžovatele trestně odpovědným, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Soudy totiž žádné pochybnosti neměly, neboť ve věci provedené adekvátní důkazy dostatečně prokázaly vinu stěžovatele. Jde jak o výpověď svědkyně Heleny Mikudové, s níž koresponduje protokol o nehodě v silničním provozu, ale i o fotodokumentaci z místa nehody, výsledek krevní zkoušky a výsledky analýzy zajištěných biologických stop především na airbagu řidiče. Uvedené důkazy tvoří ucelený řetězec důkazů, které stěžovatele z řízení vozidla usvědčují. Na druhé straně lze souhlasit s názorem nalézacího soudu, že obhajoba jednotlivé důkazy vytrhává z kontextu ostatních důkazů a hodnotí je zcela izolovaně a tendenčně, čímž dochází ke zkresleným až absurdním závěrům, které jsou však vzájemnou souvislostí a návazností jednotlivých důkazů zcela vyloučeny.
Ústavního rozměru nedosahuje ani argument stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných důkazů. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). Této povinnosti soudy obou stupňů plně dostály, neboť ve svých rozhodnutích velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč návrhy vznesené obhajobou zamítly.
Lze uzavřít, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces negarantuje úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale zajišťuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování dle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyla zjištěna libovůle soudů při rozhodování o trestní odpovědnosti stěžovatele, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu