ECLI:CZ:US:2013:2.US.797.13.1
sp. zn. II. ÚS 797/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Jana Fojtíka, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná - Fryštát, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 90/2011-56 ze dne 22. 8. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 524/2011-70 ze dne 11. 1. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 636/2012-85 ze dne 29. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Co 524/2011-70 ze dne 11. 1. 2012 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 90/2011-56 ze dne 22. 8. 2011, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, podaná dne 9. 2. 2011, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení 100 000 Kč z titulu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, vzniklé v důsledku trestního stíhání, které skončilo pravomocným zproštěním stěžovatele obžaloby pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o promlčení stěžovatelova nároku uplynutím šestiměsíční promlčecí doby, která započala svůj běh pravomocným skončením trestního stíhání dne 31. 3. 2010 a, s přihlédnutím k jejímu stavení po dobu předběžného projednání nároku, uplynula dne 7. 1. 2011.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 636/2012-85 ze dne 29. 11. 2012 odmítl pro nepřípustnost. Dovolací soud vycházel z toho, že stěžovatel se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení (§13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), nikoliv rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (§8 zákona č. 82/1998 Sb.). V návaznosti na to konstatoval, že neshledává důvod se odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, dle níž za skončení trestního řízení z hlediska běhu promlčecí lhůty ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. je třeba považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, dostupné na www.nsoud.cz). V podrobnostech dovolací soud odkázal na odůvodnění svého usnesení sp. zn. 30 Cdo 2093/2012 ze dne 20. 11. 2012, v němž řešil obdobný případ.
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Pochybení obecných soudů, vedoucí k porušení jeho práva na spravedlivý proces, podle něj spočívalo především v absenci reakce na jím přednesený argument, že požaduje poskytnutí zadostiučinění nejen za trestní stíhání, nýbrž za celé trestní řízení. Pro účely posouzení počátku běhu promlčecí doby měly tudíž obecné soudy odlišovat pojmy trestní stíhání, které skutečně skončilo již dne 31. 3. 2010, a trestní řízení, jež skončilo doručením opisu trestního rozsudku, tj. dne 2. 8. 2010, přičemž až od tohoto data bylo nutno odvíjet počátek šestiměsíční promlčecí doby. Z uvedeného pak stěžovatel dovozoval, že k promlčení jeho nároku nedošlo. Další skupina námitek se týkala rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež požadované odškodnění nesprávně vztáhl toliko na průtahy, ačkoliv stěžovatel se domáhal zadostiučinění i za nezákonnost trestního řízení. Stěžovatel se cítil být dotčen ve svém právu na projednání věci též v důsledku aplikace neústavní normy jednoduchého procesního práva dovolacím soudem, konkrétně ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění, které bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 28. 2. 2012 (správně: 21. 2. 2012) shledáno neústavním.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V souzené věci jde o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících otázku promlčení uplatněného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. V tomto směru Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková situace však v projednávaném případě nenastala.
Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb. Dle §31a zmiňovaného zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle §32 odst. 3 téhož předpisu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že došlo v jeho osobní sféře k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím či průtahy v řízení. Běh subjektivní promlčecí lhůty je však navíc u nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem modifikován konstrukcí druhé věty ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zakotvující nemožnost uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nepřiměřené délce projednávání věci došlo. V této souvislosti obecné soudy opodstatněně kladly důraz na to, že zde rozhodným skončením řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení - v jehož rámci mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu - vydáno. Zjištění, že předmětné trestní řízení bylo pravomocně ukončeno dne 31. 3. 2010, kdy odvolací soud u veřejného zasedání, jehož se účastnil stěžovatel i jeho právní zástupce, vyhlásil zprošťující rozsudek, proto neodporoval závěr, že právě od tohoto data počala stěžovateli běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Míří-li stěžovatel svými námitkami na druhou větu ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a dovolává se toho, že za okamžik skončení trestního řízení je třeba považovat doručení rozhodnutí, nikoliv okamžik, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, je zřejmé, že toliko pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního. K tomu je na místě poznamenat, že co do interpretace podmínek promlčení stěžovatelem uplatněných nároků obecné soudy vycházely z ustálených výkladových zásad, vyjádřených v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu. Na vznesenou otázku daly jasnou, výše popsanou odpověď, přičemž porušením základních práv stěžovatele určitě nemůže být to, že učiněný výklad nekoresponduje s jeho představou. Obecné soudy se rovněž vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud podrobil pečlivému přezkumu i rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 636/2012-85 ze dne 29. 11. 2012, pročež musel přisvědčit námitce stěžovatele stran nepravdivého tvrzení dovolacího soudu o omezení požadavku stěžovatele pouze na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení, nikoliv již za nezákonné rozhodnutí. Ústavní soud dospěl nicméně k závěru, že v daném případě vytýkané pochybení nedosáhlo ústavněprávní roviny. Kasace napadeného usnesení dovolacího soudu za účelem nápravy popsaného nedostatku by totiž ke změně stěžovatelova postavení nevedla.
Stěžovatel se naproti tomu mýlí, dovozuje-li porušení svých práv z aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím soudem. Skutečnost, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 bylo rozhodnuto o zrušení citovaného ustanovení uplynutím dne 31. 12. 2012, nevylučovala aplikaci tohoto ustanovení pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do okamžiku jeho zrušení. Jinými slovy, důvod pro vyhovění ústavní stížnosti nemůže představovat pouhý fakt aplikace Ústavním soudem zrušeného ustanovení zákona, nýbrž to, že v důsledku jeho konkrétní aplikace došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. V tomto směru dlužno dodat, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoli, ale je oprávněn přezkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, resp. proč řešení této otázky zvolené soudy nižších stupňů bylo správné, což dovolací soud nyní beze zbytku splnil. Z ústavněprávního hlediska mu proto nebylo možno nic vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu pak nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu