ECLI:CZ:US:2013:2.US.830.13.1
sp. zn. II. ÚS 830/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem o ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve Věznici Opava, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti jinému zásahu Krajského soudu v Plzni spočívajícímu v nerozhodnutí o stěžovatelově účasti na amnestii prezidenta republiky a v nezastavení jeho trestního stíhání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajský soud v Plzni jiným zásahem spočívajícím v nerozhodnutí o stěžovatelově účasti na amnestii prezidenta republiky a v nezastavení jeho trestního stíhání dle článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 publikovaného pod č. 1/2013 Sb. porušil stěžovatelovo právo dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se domáhá, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Plzni přikázal rozhodnout o účasti stěžovatele na této amnestii a zastavil trestní stíhání stěžovatele.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 1. 2013 č. j. 4 T 3/2003-4883 rozhodl, že stěžovatel není účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 podle článku II., protože k žádné nedůvodné prodlevě ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo, přičemž je absurdní, aby stěžovatel odsouzený v režimu řízení proti uprchlému, který využil dobrodiní ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu a požádal o opětovné provedení hlavního líčení, byl účasten dalšího dobrodiní - amnestie prezidenta republiky.
Stěžovatel je přesvědčen, že měl být účasten amnestie prezidenta republiky, neboť ke dni 1. 1. 2013 nebyla jeho trestní věc pravomocně skončena, doba řízení přesáhla osm let a řízení již nebylo vedeno v režimu řízení proti uprchlému. Dále namítá, že krajský soud neměl napadené negativní rozhodnutí vydávat, ale pouze sdělit svůj názor a dále pokračovat v hlavním líčení.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je nepřípustná.
Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li by takový soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Taktéž z hlediska souladnosti rozhodování v té či oné věci, jakož i z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by rozhodnutí instančně nadřízeného soudu dál existovalo, zatímco jím přezkoumávané rozhodnutí by svoji právní existenci zrušením ztratilo.
Tak je tomu v projednávané věci. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že mělo být rozhodnuto jinak, tj. mělo být rozhodnuto o jeho účasti na amnestii prezidenta republiky a zastaveno jeho trestní stíhání, tedy stěžovatel se vlastně domáhá odstranění usnesení Krajského soudu v Plzni a jeho opětovného rozhodnutí v souladu s právním názorem stěžovatele. Takového výsledku mohl stěžovatel dosáhnout opravným prostředkem (stížností), který stěžovatel podal a o kterém - jak tvrdil - v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčkal rozhodnutí stížnostního soudu a nenapadá jej ústavní stížností, není jeho ústavní stížnost přípustná.
Ústavní soud zjistil, že v době rozhodování o této ústavní stížnosti již bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze o stěžovatelově stížnosti proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Stěžovatele však k doplnění ústavní stížnosti nevyzýval ani s ohledem na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, neboť stěžovateli nebude odepřen přezkum napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni v jeho amnestijní věci, protože toto rozhodnutí, jakož i na něj navazující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je předmětem stěžovatelovy ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 931/13, kterou stěžovatel podal po vyčerpání všech opravných prostředků ve své věci.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj