ECLI:CZ:US:2013:2.US.860.13.1
sp. zn. II. ÚS 860/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, se sídlem v Plzni, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1466/2012-25 ze dne 12. prosince 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 67/2012-260 ze dne 16. července 2012, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 1 T 1/2012-235 ze dne 27. března 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 11. března 2013 a doplněnou podáním ze dne 20. března 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že jako spolujezdec v osobním vozidle bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví a v rozporu s §21 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, dovezl z Polské republiky do České republiky 4043 kusů tablet léku Cirrus s deklarovaným obsahem 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, tedy prekursoru k výrobě drogy, zařazeného do kategorie 1 přílohy I. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem, trest propadnutí věci, a to 3953 ks tablet léku Cirrus, a ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že byl odsouzen pro skutek, který nevykazuje bezezbytku všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Již v opravných prostředcích poukazoval na to, že ze skutkové věty nevyplývá, zda věděl, že dováží prekursor. Hájil se přitom právě tím, že nevěděl, že dováží prekursor, resp. že převážený lék, či látku v něm obsaženou, lze podřadit pod pojem prekursor. Soudu prvního stupně vytýká, že zjištění v tomto směru nahradil konstatováním, že si stěžovatel byl zcela jasně vědom, že jde o lék, ze kterého se vyrábí droga pervitin. Podobně se k věci postavil i odvolací soud, který nahradil toto zjištění posouzením otázky, zda stěžovatel musel vědět, že pseudoefedrin je prekursorem ve smyslu dotčeného evropského práva. Jeho výklad v dané otázce, v níž se s ním shodl i dovolací soud, považuje přitom za excesivně extenzivní. Stěžovatel má nadále za to, že při dovozu léku jednal v právním omylu negativním, což vylučuje jeho úmyslné zavinění bez ohledu na to, zda jde o omyl o normativním znaku skutkové podstaty trestného činu podle zásady ignorantia facti non nocet (neznalost skutkových okolností neškodí), nebo jako omyl ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestního právního předpisu vymezujícího pojem prekursor podle zásady ignorantia iuris non nocet (neznalost práva neškodí, omlouvá, neboť pachatel nejedná zaviněně). Jde o omyl omluvitelný ve smyslu §19 trestního zákoníku, kterého se nemohl vyvarovat, když povinnost seznámit se s právní úpravou definující pojem prekursor pro něj nevyplývala ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí, nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce a protiprávnost dovozu léku Cirrus vyplývající z evropského práva nemohl rozpoznat bez zřejmých obtíží.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Z obsahu napadených rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že stěžovatel námitku jednání v právním omylu uplatňoval v řízení před soudy všech stupňů a všechny tyto soudy se s touto námitkou také jasně, srozumitelně a přesvědčivě vypořádaly. Na rozdíl od stěžovatelovy pozice vyšly primárně ze skutkových zjištění. Totiž, že prokazatelně jediným důvodem cesty stěžovatele do Polska bylo právě získání předmětného léku, o němž stěžovatel věděl, že slouží k výrobě pervitinu, a současně věděl, že je jeho převážení nedovolené. Ze skutkových zjištění totiž jednak vyplynulo, že kromě uvedeného léku (svačiny a návštěv heren) stěžovatel v Polsku nic jiného nepořídil. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel předmětný lék v Polsku vybalil z originálního balení až na úroveň jednotlivých tablet, které pak zabalil do dvou předem připravených sáčků a uschoval před případnou kontrolou pod sedadlem spolujezdce, zatímco se obalů zbavil. Konečně bylo zjištěno, že stěžovatel sdělil cestou k hranici svědku Kondrysovi, řídícímu vůz, že předmětné léky slouží k výrobě pervitinu. Mimoto obecné soudy vyšly z trestní minulosti stěžovatele, která souvisela právě s omamnými látkami, jejichž je stěžovatel stále konzumentem. Proto lze považovat za ústavně souladný závěr obecných soudů, že pro naplnění subjektivní stránky postačuje, že je stěžovateli znám materiální obsah pojmu prekursor (výchozí látka nebo meziprodukt, ze kterého při metabolismu vzniká výsledný produkt - Klimeš L., Slovník cizích slov, Praha 2005, s. 577), a není proto nutné, aby se orientoval v komunitárním právu upravujícím danou oblast. Jinými slovy tedy obecné soudy konstatovaly, že byl stěžovatel důkladně obeznámen s danou skutkovou podstatou trestného činu a dostatečně mu byly známy i související skutečnosti, a proto u něj k žádnému omylu nedošlo.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu