ECLI:CZ:US:2013:2.US.863.13.1
sp. zn. II. ÚS 863/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele: Van Kha Nguyen, t. č. ve Vazební věznici Brno, zast. Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti postupu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, expozitury Ostrava, ve věci vedené pod ČTS: NPC-1253/TČ-2012-222600, a Krajského státního zastupitelství v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 3 KZV 80/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 3. 2013, stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, expozitury Ostrava, ve věci vedené pod ČTS: NPC-1253/TČ-2012-222600, a Krajského státního zastupitelství v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 3 KZV 80/2012, spočívajícímu v nevyhovění jeho žádosti o přibrání tlumočníka z vietnamského jazyka ke komunikaci s ustanoveným obhájcem. Má za to, tím došlo k porušení jeho základních lidských práv zaručených čl. 37 odst. 2 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. b), c), a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. b), d) a f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým Policii České republiky, Národní protidrogové centrále SKPV ve věci vedené pod ČTS: NPC-1253/TČ-2012-222600 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 3 KZV 80/2012 přikáže, aby v trestní věci obv. Van Kha Nguyen přibraly tlumočníka z vietnamského jazyka ke komunikaci obviněného s jeho ustanoveným obhájcem.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Pravomoci Ústavního soudu vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je pak oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit (§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu); směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné (§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud však nemůže rozhodnout tak, jak stěžovatel požaduje, tedy aby orgánům činným v jeho trestní věci přikázal, aby přibraly tlumočníka z vietnamského jazyka ke komunikaci stěžovatele s jeho ustanoveným obhájcem. Takto vymezenou kompetencí Ústavní soud nedisponuje, neboť v oblasti ústavních stížností nemůže vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na tlumočníka osobám, které nerozumí jazyku používanému v řízení nebo tímto jazykem nemluví. Obdobně i článek 37 odst. 4 Listiny svědčí osobě, která neovládá jazyk, v němž se vede jednání. Smyslem práva zakotveného uvedenými ustanoveními Listiny i Úmluvy je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení i se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Jak vyplývá z listin připojených k ústavní stížnosti, v předmětné trestní věci byli opatřením policejního orgánu dle §28 odst. 1 tr. ř. přibráni tři tlumočníci jazyka vietnamského, kteří byli přítomni všem doposud provedeným úkonům trestního řízení (do vietnamského jazyka byly písemně přeloženy i usnesení o zahájení trestního stíhání a další relevantní listiny). Tím byly naplněny citované články Listiny a Úmluvy i ustanovení §2 odst. 14 tr. ř, které uvedené články provádí.
Stran samotné komunikace stěžovatele s obhájcem je třeba poukázat na ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"), který takový úkon zařazuje mezi mimořádně obtížné úkony právní služby, za které může ustanovený obhájce požadovat až trojnásobek mimosmluvní odměny. Daná situace je tedy řešitelná způsobem, jak uvedl policejní orgán v napadeném přípisu, tedy že je na obhájci, aby si dle příslušného seznamu tlumočníků vedeného u krajského soudu zvolil tlumočníka jazyka vietnamského pro účely komunikace se stěžovatelem ve vazební věznici a jeho jméno sdělil policejnímu orgánu, který vede vyšetřování, k zajištění umožnění vstupu tlumočníka do vazební věznice. Byť může vzniknout určitá časová disproporce mezi vyplacením odměny tlumočníkovi obhájcem a vyplacením odměny ustanovenému obhájci, obhájce má možnost v takovém případě požádat orgán činný v trestním řízení o poskytnutí přiměřené zálohy na právní služby s ohledem na složitost, náročnost a délku řízení.
Obecně si lze představit i situace, kdy by v souvislosti s výše naznačeným postupem při obstarání tlumočníka či vyúčtováním požadované mimosmluvní odměny mohlo být zasaženo do práv obviněného. V projednávané věci však taková situace nenastala a stěžovatel nic takového ani netvrdí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v procesu, který teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v trestním řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak. Pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj