ECLI:CZ:US:2013:2.US.891.13.1
sp. zn. II. ÚS 891/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Valdice, právně zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem Tišnovská 143, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1227/2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. 5 To 63/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2011 sp. zn. 39 T 4/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, několika zločinů znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Současně mu bylo uloženo i ochranné ústavní léčení sexuologické. Na základě odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku v bodě 1 rozsudku krajského soudu a výrocích o trestu. Sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje za skutky uvedené v bodech 2-7 rozsudku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců. Ve zrušené části (bod 1výroku rozsudku) věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v chybné interpretaci a výkladu rozhodování o rozsahu dokazování. Obecné soudy při obhajobě stěžovatele porušily volnou zásadu hodnocení důkazů, které ve svém souhrnu nemohly dostatečným způsobem osvědčit vinu stěžovatele. V opravných prostředcích tvrdil, že důkaz rekognicemi, které byly nepřesné a nejasné, není potvrzen důkazem jiným. Samotné odkazování soudů na pachové stopy není možné přijmout, neboť důkaz pachovými stopami je důkazem, který má podpořit důkaz jiný. Dále je stěžovatel přesvědčen, že provedené důkazy nebyly správně reprodukovány a obecné soudy postupovaly formalisticky a spokojily se pouze s konstatováním, že rekognice a pachové stopy, resp. vyhodnocení těchto důkazů, je možné podepřít výpověďmi nezletilých osob a jejich rodičů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V projednávané věci tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jejich základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je založena výhradně na nesouhlasu s právními závěry obecných soudů.
Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu