ECLI:CZ:US:2013:2.US.907.13.1
sp. zn. II. ÚS 907/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Harta, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti příkazu k domovní prohlídce ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 0 Nt 1112/2013 vydanému Okresním soudem v Hradci Králové a provedení domovní prohlídky policejním orgánem Policie České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování dne 21. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 3. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k domovní prohlídce a vyslovení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatele podle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a příkazu obnovit stav před porušením tím, že Policie České republiky vydá věci odňaté při domovní prohlídce provedené dne 21. 1. 2013 na adrese Na jahodách 1296/9, Praha 4 - Kunratice, specifikované v protokolu o provedení prohlídky sepsaném dne 21. 1. 2013 Policií České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Hradec Králové, č. j. OKFK-2839-/TČ-2012-25230; zároveň musí Policie České republiky vrátit veškerá elektronická data a zničit kopie těchto dat, které pořídila. Stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud z důvodu naléhavosti věci projednal stížnost přednostně.
Stěžovatel tvrdí, že nařízením a provedením domovní prohlídky bylo dotčeno jeho právo na ochranu osobnosti a soukromí dle čl. 7 a čl. 10 Listiny, vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny včetně práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, ale i práva dalších subjektů, a to společnosti dynn a. s. a společnosti TIME IMPORT a. s., s nimiž je koordinován společný právní postup při podání ústavních stížností. Stěžovatel je přesvědčen, že pro vydání příkazu k domovní prohlídce nebyl dán žádný důvod. Proti stěžovateli (ani proti společnosti dynn či jiným osobám) nebylo zahájeno jakékoli trestní stíhání. Příkaz není řádně odůvodněn; soud nařídil domovní prohlídku jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ne proto, že by jej nebylo možné provést po zahájení trestního stíhání, ale proto, aby trestní stíhání proti nějaké osobě na základě hypotetických důkazů, které měly být opatřeny, mohlo být případně zahájeno. Stěžovatel zdůrazňuje, že dosud nebyl nikým označen za pachatele ani osobu důvodně podezřelou. Trestná činnost uvedená v příkazu plní jen funkci formálního předpokladu pro nařízení prohlídky, což stěžovatel označuje za libovůli. Upozorňuje též na to, že dosud shromážděné informace k naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů nestačí. V další části ústavní stížnosti uvádí argumenty, svědčící dle jeho názoru o nezákonnosti a nedůvodnosti domovní prohlídky i nepřiměřenosti jejího provedení a nedůvěryhodnosti a neprofesionálním postupu vyšetřujících orgánů zasahujících mj. do práva na právní pomoc, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu, vyslovující se k nutnosti odůvodnění tohoto úkonu jako neodkladného a neopakovatelného.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného příkazu k domovní prohlídce dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě ústavních stížností společností dynn a. s. (sp. zn. IV. ÚS 906/13) a TIME IMPORT a. s. (sp. zn. II. ÚS 946/13), přičemž obě ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by napadenými příkazy a provedením prohlídek byla porušena tvrzená práva stěžovatelů (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 906/13 ze dne 11. 4. 2013 a usnesení sp. zn. II. ÚS 946/13 ze dne 11. 7. 2013).
V uvedených usneseních Ústavní soud v prvé řadě upozornil na to, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky, a že je především věcí orgánů činných v trestním řízení, aby zhodnotily procesní využitelnost napadeného úkonu i jeho důkazní hodnotu. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, totiž představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, jak je tomu i v projednávané věci, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem především samotnými orgány činnými v trestním řízení a zejména soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v probíhajícím řízení v zásadě za nežádoucí.
Ústavní soud, vědom si své úlohy, musí rovněž dbát na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. V této fázi řízení je tedy zejména na obecných soudech, aby v rámci dokazování posoudily přípustnost, resp. použitelnost důkazů, které byly při předmětných prohlídkách získány.
Stěžovatel, obdobně jako stěžovatelé ve shora poukazovaných ústavních stížnostech, tvrdí, že soudní příkaz, jímž byla nařízena prohlídka, je natolik vadný, že nemůže obstát z hlediska ústavnosti. Vyčítá mu rovněž neodůvodněnost posouzení tohoto úkonu jako neodkladného a neopakovatelného.
Ústavní soud však stěžovatelům v obou již posuzovaných věcech nepřisvědčil a ani v nyní projednávaném případě neshledal důvod, aby se od závěrů již dříve vyslovených odkláněl. V uvedeném usnesení sp. zn. IV. ÚS 906/13 je konstatováno, že již jen z dokumentace k ústavní stížnosti přiložené plyne, že zde skutečně existovala - jak uvádí sám soud v napadeném rozhodnutí - obava, že důkazy použitelné v trestním řízení budou později nedostupné. Důvodnost prohlídky je rovněž v citovaném příkazu dostatečně vysvětlena, a to i vzhledem k naplnění skutkových podstat zločinů, pro něž se trestní řízení vede [to tedy jak ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, tak ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti]. V přezkoumávaném rozhodnutí je totiž akceptovatelným způsobem vysvětlena dedukce vztahující se k enormnímu nárůstu ceny služeb poskytovaných mimo jiné stěžovatelkou státnímu podniku Lesy České republiky (tento nárůst činí asi 700 % ve srovnání s předchozím obdobím; takový nárůst se přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nepokouší konkrétněji vysvětlit, tedy kromě konstatování, že jí poskytované softwarové řešení je výjimečné) i systém vztahů a vazeb mezi jednotlivými fyzickými a právnickými osobami.
Uvedené závěry byly znovu opakovány i v usnesení sp. zn. II. ÚS 946/13 a lze je vztáhnout i na nyní posuzovaný případ s tím, že z napadeného příkazu je nadto patrné, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel je osobou, která svým působením v orgánech společností spojuje společnosti dynn, TIME IMPORT a další společnosti vyjmenované v příkazu s Lesy České republiky a je rovněž klíčovou osobou kontrolující toky peněžních prostředků z Lesů České republiky přes dynn a TIME IMPORT k zahraničním firmám a odtud zpět do ČR k zatím nezjištěným osobám.
I v nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadený příkaz k domovní prohlídce je dostatečně odůvodněn, jsou v něm uvedeny trestné činy, pro něž se trestní řízení vede a podrobně popsána nemovitost, jež má být prohlídce podrobena i s uvedením vlastnických vztahů k ní. Je v něm specifikován orgán, který prohlídku provede a dostatečně jsou konkretizovány i věci důležité pro trestní řízení, o nichž je důvodné podezření, že se v nemovitosti nacházejí. V odůvodnění je také srozumitelným způsobem popsána trestná činnost, jež je prověřována.
Pokud stěžovatel namítá neodůvodněnost úkonu jako neodkladného či neopakovatelného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., nezbývá než zopakovat to, co již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. II. ÚS 946/13, že totiž ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě "neodkladnost" úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu. V posuzovaném případě však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně vyplývají již přímo z dotčeného příkazu. V tom se uvedená věc liší od případů, jež Ústavní soud řešil nálezy, na něž stěžovatel odkazuje.
Ústavní soud tedy nezjistil žádné pochybení ústavního rozměru, které by bylo možno orgánům činným v trestním řízení vytknout. To platí i stran samotného provádění domovní prohlídky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti nevyhověl, neboť neshledal, že by věc byla oproti jiným napadlým návrhům naléhavější.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu