ECLI:CZ:US:2013:2.US.913.13.1
sp. zn. II. ÚS 913/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Trhlíka, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Renoirova 624, Praha 5, proti "výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze 69 Co 367/2008 ze dne 21.11.2012 co do části týkající se omezení maximální výše úroků z prodlení na hranici 8,75% ročně a jakož i do zamítavé části výroku, věta za středníkem, ohledně úroků z prodlení ve výši 0,25% od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 0,75% od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 1% od 1.7.2010 do 30.6.2012 a ve výši 1,25% od 1.7.2012 do 21.11.2012 a od 22.11.2012 do zaplacení ve výši kladného rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení a úrokem z prodlení ve výši 8,75% ročně", spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou elektronicky dne 14. 3. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2007 č. j. 21 C 105/2006-69 bylo žalované České pojišťovně a. s. uloženo zaplatit stěžovateli jako žalobci částku ve výši z prodlení 8,75 % ročně od 7. 9. 2005 do zaplacení (výrok I) s tím, že žalovanou současně zavázal nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 48 106 Kč (výrok II).
3. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 420 000 Kč od 7. 9. 2005 do 9. 2. 2006 zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně byl - ve výroku I o věci samé ohledně částky 420 000 Kč s úrokem z prodlení ročně ve výši 8,75 % od 10. 2. 2006 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % od 1. 7. 2012 do 21. 11. 2012 a dále od 22. 11. 2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí trvání prodlení žalovaného zvýšené o 7 procentních bodů, maximálně ve výši 8,75 % ročně a ve výroku II o nákladech řízení - potvrzen; ohledně ročních úroků z prodlení z částky 420 000 Kč - ve výši 0,25 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 0,75 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 1 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 a ve výši 1,25 % od 1. 7. 2012 do 21. 11. 2012 a od 22. 11. 2012 do zaplacení ve výši kladného rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení a úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně - byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II). Konečně bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku ve výši 199 640 Kč do tří dnů od právní moci.
4. Stěžovatel podal návrh na opravu výroku II napadeného rozsudku s tím, že došlo k nesprávnému uvedení úroků z prodlení od 10. 2. 2006 do 30. 6. 2009, a to ve výši 8,75 %. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2013 č. j. 69 Co 367/2008-223 tento návrh na vydání opravného usnesení zamítl. V odůvodnění uvedl, že nesdílí názor stěžovatele o "nesprávnosti" vymezení těchto úroků, neboť stěžovatel úroky z prodlení uplatnil ve výši 8,75 % a soud není oprávněn překročit žalobní požadavky žalobce. V tomto směru odkázal i na odůvodnění napadeného rozsudku (s. 8 odst. 2 a 3).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující. Řízení před Městským soudem v Praze vedeném pod sp. zn. 69 Co 367/2008 bylo již třetím řízením před daným soudem, jelikož dvakrát jeho rozhodnutí zrušoval Nejvyšší soud. Při posledním jednání konaném dne 21. 11. 2012 na výzvu soudu upravila právní zástupkyně stěžovatele běh úroků z prodlení ze žalované částky 420 000 Kč v tom smyslu, že vzala žalobu zpět co do úroků z prodlení za období od 7. 9. 2005 do 9. 2. 2006; nadále však požadovala přiznat zákonný úrok z prodlení z částky Kč 420 000 Kč od data 10. 2. 2005 do zaplacení. Městský soud však podle stěžovatelky rozhodl v rozporu s tímto návrhem stěžovatele, když mu přiznal úroky z prodlení v maximální výši 8,75 %. Stěžovatel má nárok na úroky z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení se v daném případě řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění platném do 30. 6. 2010, které stanovovalo, že výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. V případě, že stěžovatel požadoval přiznat zákonný úrok z prodlení z částky 420 000 Kč, měl městský soud o stěžovatelově nároku rozhodnout v souladu s předmětným nařízením. Městský soud však zcela v rozporu se vzneseným návrhem stěžovatele přiznal úroky z prodlení pouze ve výši 8,75 %, jejichž výše je v rozporu s vládním nařízením. Městský soud tedy neměl za období od 10. 2. 2006 do 30. 6. 2009 stěžovateli přiznat úroky z prodlení pouze ve výši 8,75 %, ale ve výši 9 % od 10. 2. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009. Tímto postupem došlo na straně stěžovatele k porušení jeho práva legitimního očekávání na finanční plnění z přiznaných úroků z prodlení a pokojného užívání majetku, jakož i k porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí.
6. Žalovaná vedlejší účastnice Česká pojišťovna a. s. uvedla v reakci na ústavní stížnost, že nevyužívá svého postavení vedlejší účastnice.
7. Městský soud uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti následující. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu nebyl přiznán žalobou požadovaný zákonný úrok z prodlení, pak jeho tvrzení není v souladu se skutečností. Stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky jistiny ve výši 420 000 Kč s příslušenstvím - úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 7. 9. 2005 do zaplacení. Při jednání odvolacího soudu dne 21. 11. 2012 pak vzal žalobce svou žalobu částečně zpět, když nadále úrok z prodlení požadoval teprve od 10. 2. 2006. Pokud zdejší soud (jako soud odvolací) výrokem II napadeného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a částečně změnil (na zamítavý), a to pokud jde o úrok z prodlení za období od 1. 7. 2009, učinil tak s ohledem na žalobní požadavek žalobce (po částečném zpětvzetí žaloby při jednání odvolacího soudu dne 21. 11. 2012), a to ve vazbě na relevantní právní úpravu zákonného úroku z prodlení (soud nemůže v daném případě přisoudit vyšší než zákonný úrok a zároveň nemůže přisoudit vyšší, než stěžovatelem požadovaný úrok v rámci zákonného úroku; jinými slovy požaduje-li stěžovatel žalobou nižší než zákonný úrok, soud nemůže tento požadavek překročit, neboť je i v tomto směru vázán žalobou). V tomto směru soud rozhodl i o návrhu stěžovatele na vydání opravného usnesení k dotčenému výroku II napadeného rozsudku (usnesením ze dne 8. 3. 2013 č. j. 69 Co 367/2008-223). Dále městský soud uvedl, že v posledně citovaném usnesení stěžovatele odkázal na podrobné odůvodnění předmětného rozsudku v dotčené otázce (s. 8 odst. 2 a 3 napadeného rozsudku), která je znovu předmětem řízení (tentokrát na podkladě ústavní stížnosti stěžovatele). K tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že při jednání dne 21. 11. 2012 došlo k částečnému zpětvzetí úroků z prodlení za období od 7. 9. 2005 do 9. 2. 2006, je třeba konstatovat, že se tak stalo, ovšem při nezměněném požadavku na sazbu (oproti žalobě) - tj. v konstantní výši 8,75 % ročně. To, že se žalobci nedostalo zákonného úroku v rozsahu, který žalobou nepožadoval (a který tak ani nebyl předmětem řízení), není porušením vytýkaných práv stěžovatele. Soud je ve sporném řízení, kdy z právního předpisu nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (jako je tomu i v projednávané věci, která je ovládána dispoziční zásadou), vázán žalobou a nemůže žalobci (stěžovateli) přiznat více, než požadoval v žalobním petitu, a to i pokud jde o žalobou uplatněný nárok (po částečném zpětvzetí žaloby) na zaplacení úroků z prodlení (§153 odst. 2 o. s. ř.).
8. Stěžovatel v replice uvedl následující. Stěžovatel podal žalobu dne 7. 9. 2005, kdy zákonná sazba úroků z prodlení činila 8,75 %. Z této skutečnosti je zřejmé, že pokud požadoval konkrétní sazbu zákonného úroku z prodlení, platnou v době podání žaloby, požadoval zákonný úrok z prodlení, a toto stanovisko v průběhu řízení nezměnil. Z jednání stěžovatele, který k výzvě soudu, resp. z jeho podnětu na konci řízení pouze změnil počátek běhu požadovaného zákonného úroku (a to pouze z toho důvodu, že byl soudem upozorněn, že před podáním žaloby žalovaného o zaplacení dlužné částky neupomenul), nelze bez dalšího dovodit, že stěžovatel požaduje konstantní úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně, jehož výši v přísudku účastník řízení nemůže překročit. Zákon přímo uvádí způsob určení úroků z prodlení a stěžovatel neměl důvodu se od tohoto postupu odchýlit. Nadto stěžovatel uvádí, že stěžovatel ani nebyl náležitě soudem poučen a vyzván, aby soudem chápanou "nesrovnalost (neurčitost) napravil".
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby žalobcem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud aplikoval vyložená zúžení (oproti přezkumu v řízení před obecnými soudy) z hlediska ústavněprávního přezkumu na nyní posuzovanou věc. Dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele porušena nebyla. Napadené rozhodnutí je odůvodněno racionálně, pročež je objektivně akceptovatelné, prosté libovůle či snad dokonce svévole nebo jiného pochybení v intenzitě extrémnosti. Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve spojení s výše reprodukovaným odůvodněním usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatele na opravu výroku II a vyjádřením městského soudu k ústavní stížnosti pro stručnost odkazuje.
14. Ústavní soud nadto poukazuje na poněkud zavádějící námitku ústavní stížnosti o existenci žalobního požadavku "přiznat zákonný úrok z prodlení z částky 420 000 Kč od data 10. 2. 2005 do zaplacení". Ve skutečnosti totiž v petitu žaloby nebyla použita např. obecná formulace "zákonný úrok z prodlení", nýbrž zcela konkrétní textace "s 8,75% úroky od podání žaloby do zaplacení" (na č. l. 3 spisu 21 C 105/2006). Během jednání u odvolacího soudu stěžovatel (prostřednictvím právní zástupkyně) petit žaloby upravil jen tak, že bere žalobu zpět jen co do úroků z prodlení od podání žaloby do doručení žaloby žalovanému, tj. do 9. 2. 2006. Na významovém rozdílu mezi uvedenými formulacemi - "přiznat zákonný úrok z prodlení" a "s 8,75% úroky od podání žaloby do zaplacení" - nic nemění okolnost, že stěžovatel podal žalobu dne 7. 9. 2005, kdy zákonná sazba úroků z prodlení měla podle stěžovatele činit 8,75 %. Odvolací soud tak pouze respektoval jednu ze základních zásad civilního
procesu - zásadu dispoziční (iudex ne eat ultra petita partium), jež je zakotvena mj. v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. Stejně tak respektoval stávající doktrinální a judikatorní výklad §517 odst. 2 občanského zákoníku.
15. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků; to v žalobě stěžovatele vyjádřeno bylo. Je tomu tak právě proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v §153 odst. 2 o. s. ř., které v nynější věci naplněny nebyly).
16. Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2780/08: "Jak již Ústavní soud v minulosti zdůraznil, nemůže soud v občanském soudním řízení (až na stanovené výjimky) žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 286/95, Sb. n. u., č. 5, str. 371). Porušení této zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95, Sb. N. u. č. 9, str. 381) a rovněž práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny; žalovaný totiž činí procesní úkony v řízení, jehož předmět je zásadně vymezen právě petitem žaloby. Nepřípustnou modifikací předmětu řízení soud - obdobně jako u tzv. překvapivých rozhodnutí - upřel žalovanému, který se do té doby zaobíral předmětem řízení vymezeným žalobcem, možnost uplatnění relevantních námitek.".
17. Lze podotknout, že obecný soud není - mj. v souladu s principem rovnosti účastníků řízení - oprávněn poskytovat žalobci hmotněprávní poučení ve smyslu postupných (v době od podání žaloby do vydání rozhodnutí) zákonných změn maximálních výší úroku z prodlení, a tím nadto žalobci důsledně vzato - cestou např. výzvy - podsouvat, že jeho dosavadní procesní nečinnost v podobě absence změny petitu žaloby není výrazem jeho skutečné plně informované vůle, nýbrž právního omylu coby nevědomosti o příslušných změnách v oblasti hmotněprávních předpisů. To platí tím spíše při zastoupení žalobce advokátem, tj. jako v nynější věci. Stěžovatelem dovolávané poučení (výzva) by evidentně zasahovalo do hmotných práv a bylo k tíži druhého účastníka řízení (žalovaného), což by bylo v rozporu s ústavně zakotvenou úlohou soudu jako nezávislého a nestranného orgánu v právním sporu. Jak shrnul svoji judikaturu Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2553/08 "obsahem a ústavními limity poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV. ÚS 1467/07, sp. zn. III. ÚS 2164/07), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení".
18. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na odmítací výrok tohoto usnesení (viz podmínka "podle výsledků řízení" v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu