ECLI:CZ:US:2013:2.US.918.13.1
sp. zn. II. ÚS 918/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, správkyně dědictví společnosti XIO.CZ, a. s., se sídlem Soběslavská 48, Praha 3, zastoupené JUDr. Ondřejem Kuchařem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 992/8, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 20/2012-415 ze dne 16. 11. 2012 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Cm 58/2006-374 ze dne 3. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2013 a doplněnou dne 1. 7. 2013, se stěžovatelka domáhá, s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin bylo zjištěno, že Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl ve věci navrhovatelky Hany Ižovské a dalšího účastníka XIO.CZ, a. s., že usnesení mimořádné valné hromady společnosti XIO.CZ, a. s., konané dne 16. 1. 2006, o volbě nových členů představenstva, o volbě nových členů dozorčí rady, o schválení účetní závěrky žalovaného za roky 2003 a 2004 a o rozhodnutí o rozdělení zisku za roky 2003 a 2004, jsou neplatná (výrok I.), zamítl návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti konané dne 16. 1. 2006 o schválení změny stanov společnosti XIO.CZ, a. s. (výrok II.), zastavil řízení v části týkající se určení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady společnosti, konané dne 16. 1. 2006, o schválení účetní závěrky společnosti XIO.CZ, a. s. za rok 2005 a rozhodnutí o rozdělení zisku za rok 2005 (výrok III.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti usnesení soudu prvního stupně, a to výrokům I. a IV. podala odvolání společnost XIO.CZ, a. s. Rozhodl o něm Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil (výrok I.) a odvolatelce uložil povinnost zaplatit navrhovatelce náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatoval, že nepřipustil, aby při ústním jednání dne 16. 11. 2012 jednala jménem společnosti XIO.CZ, a. s. (dále též "Společnost") Mgr. Danuše Korczyńská (dále jen "stěžovatelka") z titulu předsedkyně představenstva Společnosti, a že se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky a zástupce Společnosti, že stěžovatelka je účastníkem řízení z titulu správce dědictví po zemřelém Leonardu Korczyńském.
Jak dále Ústavní soud zjistil dotazem na Městský soud v Praze, proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka i společnost XIO.CZ, a. s. dovolání, o nichž nebylo doposud rozhodnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí odvolací soud před zahájením jednání zakázal, aby zaujala místo na straně žalované, čímž jí zabránil přístup k soudu. Vyslovuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že správce dědictví po dobu výkonu své funkce vystupuje jen jako akcionář, neboť má za to, že takový výklad je v rozporu s usnesením, jímž byla ustanovena správcem části dědictví po zůstaviteli Leonardu Korczyńském, kterým byla stěžovatelce stanovena povinnost činit s odbornou péčí v součinnosti s orgány Společnosti úkony nezbytné k zajištění řádného běžného chodu podniku této Společnosti. Tím, že jí Vrchní soud neumožnil jednat za Společnost a žalované Společnosti neumožnil seznámit se s vyjádřením žalobkyně k odvolání žalované, porušil ústavně chráněnou rovnost účastníků řízení.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Společnosti konané dne 16. 1. 2006 vystupovaly na straně navrhovatelky Hana Ižovská a na straně dalšího účastníka společnost XIO.CZ, a. s., se sídlem Praha 3 - Vinohrady, Soběslavská 48. Těmto osobám byla předmětná rozhodnutí adresována a toliko tyto osoby jako subjekty práva byly účastníkem stěžovatelkou napadených rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatelky podat proti uvedených rozhodnutím ústavní stížnost.
Pokud stěžovatelka svoji aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti dovozuje z toho, že jí odvolací soud v rozporu se zákonem i ústavními předpisy nepřiznal postavení účastníka řízení z titulu správce části dědictví po zemřelém Leonardu Korczyńském, čímž jí zamezil přístup k soudu, tvrzený nezákonný a neústavní postup odvolacího soudu lze ve smyslu ustanovení §229 odst. 3, věta prvá, o. s. ř., ve spojení s §94 odst. 3 o. s. ř., napadnout žalobou pro zmatečnost. Tento mimořádný opravný prostředek, zavedený do našeho právního řádu od 1. 1. 2001, má totiž sloužit k možnému zrušení pravomocných rozhodnutí soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Tvrdí-li tedy stěžovatelka, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany tvrzených práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit v této fázi jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Ústavní soud na okraj poznamenává, že i kdyby ústavní stížnost nebyla odmítnuta z výše uvedených důvodu, musela by zřejmě být odmítnuta jako nepřípustná z důvodu, že stěžovatelka podala proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž doposud nebylo rozhodnuto.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl, když neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj