ECLI:CZ:US:2013:2.US.972.12.1
sp. zn. II. ÚS 972/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Evy Dvořákové (dříve Podlešákové), 2) Josefa Podlešáka a 3) Pavla Podlešáka, všichni zastoupeni JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 085 EX 46/05-467 ze dne 14. 10. 2009, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 112/2010-506 ze dne 18. 5. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1252/2011-573 ze dne 24. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 95 odst. 1, čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 085 EX 46/05-467 ze dne 14. 10. 2009 soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek udělil vydražiteli Ing. Zdeňku Zbytkovi (v exekučním řízení oprávněnému) příklep na spoluvlastnických podílech stěžovatelů ke specifikovaným nemovitostem, nacházejících se v k.ú. Loučovice, za nejvyšší podání 7 200 000 Kč.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze usnesením č. j. 16 Co 112/2010-506 ze dne 18. 5. 2010 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že nenastal žádný z důvodů předvídaných ustanovením §336k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), pro který lze změnit usnesení o příklepu. Námitka stěžovatelů, že soudní exekutor nerespektoval dříve vyslovený závazný právní názor Městského soudu v Praze v tom směru, že nařídil termín dražebního jednání, ačkoli měl vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce, podle odvolacího soudu mohla být úspěšná pouze v případě úplného zastavení exekuce nebo částečného zastavení exekuce týkajícího se dražebního prodeje předmětných nemovitostí, k čemuž v dané věci nakonec nedošlo. Pochybení soudního exekutora tak podle odvolacího soudu nemělo za následek nesprávné rozhodnutí o příklepu. Nedůvodnými shledal odvolací soud i námitky o podjatosti znalce a chybně stanovené ceně dražených nemovitostí, neboť o osobě znalce již pravomocně rozhodl soudní exekutor, že není vyloučen, a právní moci nabylo také usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009 o ceně dražených nemovitostí, vydané na podkladě závěrů znaleckého posudku, o jejichž správnosti dotčený soud nepochyboval. Stran stěžovateli tvrzené nadbytečnosti dražebního prodeje nemovitostí, odůvodněné existencí soudního sporu probíhajícího mezi stěžovateli a oprávněným o vypořádání spoluvlastnictví k těmto nemovitostem, odvolací soud upozornil, že to byli právě stěžovatelé, kteří dobrovolně nesplnili povinnost uloženou jim vykonatelným rozhodnutím, čímž zapříčinili exekuční prodej svých spoluvlastnických podílů. Namítanou okolnost, zda došlo či nedošlo ke zveřejnění termínu dražby na internetových stránkách soudního exekutora, nepovažoval odvolací soud pro posouzení zákonnosti dražby za podstatnou, neboť exekutor "svou zákonnou povinnosti podle §66 odst. 6 exekučního řádu" splnil.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé dovolání, opírajíce jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 1252/2011-573 ze dne 24. 11. 2011 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud v odůvodnění připomněl, že řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti je rozděleno do několika relativně samostatných fází, v nichž se řeší vymezený okruh otázek, pročež pravomocné rozhodnutí, jímž je ukončen určitý úsek, je předpokladem pro další pokračování v řízení a současně vylučuje možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Uvedené dle dovolacího soudu plně dopadalo na námitky týkající se podjatosti znalce a určení výsledné ceny spoluvlastnických podílů na nemovitostech, které nebylo možno v nastalé fázi řízení zohlednit, neboť stěžovatelé jimi zpochybňovali správnost řešení v předcházejících úsecích již najisto postavených (rozhodnutých) otázek. V odpověď na zbývající námitky stěžovatelů dovolací soud potvrdil argumentaci soudu druhého stupně.
Shora zmiňovanými rozhodnutími obecných soudů se stěžovatelé cítili dotčeni ve svém právu na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti setrvali na stanovisku, že nedošlo k platnému udělení dražebního příklepu, neboť soudní exekutor nevyčkal na vydání pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce. S názorem odvolacího a dovolacího soudu se stěžovatelé neztotožnili ani v otázkách podjatosti znalce a stanovené ceny spoluvlastnických podílů na nemovitostech, jsouce nadále přesvědčeni o důvodnosti svých námitek. Výhrady stěžovatelé dále uplatnili proti snížení hodnoty jejich spoluvlastnických podílů na nemovitostech pro účely dražby, maje za to, že tímto postupem u nich došlo ke vzniku škody ve výši 4 800 000 Kč, a to za situace, kdy dražba spoluvlastnických podílů na nemovitostech byla nadbytečná, neboť k jejich převodu na oprávněného mohlo dojít v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví, bez nutnosti vynakládat další prostředky spojené s dražbou. Oprávněný jimi předložený návrh na úhradu dluhu nicméně odmítl s cílem, jak se domnívali, získat jejich spoluvlastnický podíl na nemovitostech za co nejnižší cenu, což se mu nakonec podařilo. Vyloženou argumentaci v závěru stěžovatelé podpořili odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 384/08 ze dne 30. 9. 2009, stanovící v případě existence pochybností o ceně dražené nemovitosti povinnost dražebníka zajistit nový kontrolní znalecký posudek. Citované rozhodnutí, ačkoliv se týkalo interpretace ustanovení zákona o veřejných dražbách, bylo podle stěžovatelů plně aplikovatelné i na exekuční řízení, v jehož průběhu je rovněž třeba dbát na ochranu práv majitelů prodávaných nemovitostí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Již samotné důvody návrhu, jimiž stěžovatelé podložili svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usilují o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku především se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelé setrvávají v argumentaci, kterou uplatňovali již v dřívějších stadiích řízení, a - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit toliko na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů, potažmo soudního exekutora, kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Jak bylo ověřeno, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, přičemž věnovaly značnou pozornost jednotlivým tvrzením stěžovatelů. Ústavní stížností konfrontované právní závěry soudů jsou pak výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nepovažuje za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat, odkazuje v dalším na shora provedenou rekapitulaci obsahu rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, případně na rozhodnutí samotná, která obsahují podrobnou argumentaci soudů reagující na námitky stěžovatelů, včetně námitky o neplatnosti dražebního příklepu uděleného soudním exekutorem před vydáním pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce.
Lze uzavřít, že Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu