ECLI:CZ:US:2013:2.US.99.13.2
sp. zn. II. ÚS 99/13
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ludmily Lejnarové, advokátky, zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, se sídlem Pařížská 9, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2012, č. j. 27 C 12/2011-55 (27 C 144/2011), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí odpovídá zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť se jím cítí dotčena ve svých základních právech, a to konkrétně právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právu na respektování principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právu být přítomna jednání a vyjadřovat se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy České republiky.
Napadený rozsudek vzešel z řízení, v němž obvodní soud spojil a společně projednal dvě žaloby, jimiž se obchodní společnosti CFS - FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o. (dále jen "žalobce"), po stěžovatelce domáhala zaplacení (dvakráte) částky 1.600 Kč s příslušenstvím. Částky 1000 Kč v obou žalobách představovaly pohledávky, které stěžovatelka jako komisionář získávala ve výběrových řízeních od Dopravního podniku města Brna, a. s., pro komitenta, právního předchůdce žalobce, a měla je pro něj vymáhat. Částky 600 Kč pak odpovídaly soudnímu poplatku, složenému při zahájení příslušných řízení proti dvěma konkrétním dlužníkům. Žalobě obvodní soud vyhověl jen z části, stěžovatelku zavázal k úhradě dvakrát tisíc korun, vždy s různým příslušenstvím, požadavek na zaplacení dvakrát šesti set korun zamítnul. Vyhovující výrok zdůvodnil tím, že stěžovatelka porušila povinnosti komisionáře, nevymáhala předmětné pohledávky ani neposkytla potřebnou součinnost nutnou k podání včasných žalob. Ty byly následkem toho podány až po uplynutí promlčecí doby, přičemž dlužníci se promlčení úspěšně dovolali. Stěžovatelka tak odpovídá za vzniklou škodu ve výši ušlého zisku. Nárok na soudní poplatky naopak obvodní soud žalobci nepřiznal, neboť - zjednodušeně řečeno - tuto částku vynaložil vinou své procesní neopatrnosti.
Stěžovatelka tvrdí, že soud nepostupoval v řízení dle pravidel, ale svévolně, konkrétně v rozporu s §101 o. s. ř. neodročil nařízené ústní jednání, ačkoliv se z něho řádně omluvila s tím, že chce být projednání přítomna. Omluva byla doručena včas, stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí III. ÚS 619/2000. Obvodní soud tak porušil její základní práva, jak je uvedeno shora. Upozorňuje ještě, že případ byl sice označen jako bagatelní, ovšem není-li proti rozhodnutí možno podat odvolání, posouvá se dle jejího názoru věc do ústavněprávní roviny, když práva zaručená ústavou nelze odvozovat od hodnoty sporu. Žalobce krom toho podal zhruba 70 skutkově identických žalob, účelově proto, aby případům zůstala bagatelní hodnota. Spojení věcí se stěžovatelka domáhá bezvýsledně.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, dříve než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Z ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené rozhodnutí pouze stručně odůvodní.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že vylučuje-li občanský soudní řád v §202 odst. 2 o. s. ř. u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního, jak se stěžovatelka mylně domnívá. Ústavní stížnost je v podstatě vyloučena s výjimkou případů zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální a které působí zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09). Ostatně podobné závěry včetně odkazů na bohatou prejudikaturu Ústavní soud formuloval i v několika rozhodnutích o návrzích stěžovatelky samotné. Argument stěžovatelky, že žalobce úmyslně tříští své nároky do mnoha řízení tak, aby věc zůstala v rovině bagatelnosti, nemůže v tomto případě dost dobře obstát. Porovnání žalob a vyhodnocení možnosti a ekonomičnosti spojení jednotlivých řízení je otázkou procesní strategie obecného soudu. Ústavní stížnost je navíc postavena na námitce porušení pravidel stanovených pro ústní jednání v konkrétním řízení, což s otázkou projednání obdobných věcí samostatně či v rámci spojeného řízení nesouvisí.
Jak bylo řečeno, ústavní stížnost je postavena na polemice s vyhodnocením stěžovatelčiny omluvy z ústního jednání. Bez ohledu na závěr soudu v této konkrétní věci to není okolnost, která by měla na posouzení skutkové či právní stránky případu stěžejní dopad a mohla být výjimkou z výše uvedené zásady přezkumu bagatelních sporů Ústavním soudem. Ale i když Ústavní soud odhlédne od typu sporu, žádný ze stěžovatelkou uváděných atributů práva na spravedlivý proces dotčen nebyl a postup obvodního soudu byl správný. Předpokladem vyhovění žádosti o odročení ústního jednání dle §101 odst. 3 o. s. ř. je včasná omluva opřená o důležité důvody. V daném případě stěžovatelka požádala o omluvu den před nařízeným jednáním (do datové schránky soudu byla doručena ve 14:09 hod) s tím, že jí není dobře, bolí ji v krku, večer měla horečku a odpoledne navštíví obvodní lékařku. Potvrzení lékaře přislíbila dodat. Z přehledu datových zpráv připojených stěžovatelkou k ústavní stížnosti vyplývá, že zprávu označenou jako "doložení nemoci" zaslala soudu až dne 17. 10.2012. Omluva tedy nebyla včas řádně doložena, a obvodní soud proto mohl v odůvodnění napadeného rozsudku konstatovat, že jednal v nepřítomnosti stěžovatelky, neboť se "k jednání bez předchozí řádné omluvy nedostavila". Zbývá dodat, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), na který se stěžovatelka odvolává, Ústavní soud hodnotil omluvu účastníka řízení jako včasnou a podloženou důležitými důvody za zcela jiných okolností; navrhovatel se tehdy z jednání nařízeného na den 20. 1. 1999 omluvil podáním doručeným soudu dne 11. 1. 1999, a to rovněž ze zdravotních důvodů, které ovšem současně doložil rozhodnutím o pracovní neschopnosti.
Vzhledem k uvedenému byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu