ECLI:CZ:US:2013:3.US.1022.13.1
sp. zn. III. ÚS 1022/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L - Contact Šak 1 st., s. r. o., se sídlem v Brně, Trnitá, Čechyňská 361/16, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013 č. j. 1 Afs 95/2012-32, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2012 č. j. 10 Af 143/2011-49 a ze dne 24. 10. 2012 č. j. 10 Af 101/2011-42, rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2011 č. j. 4519/11-1200 a ze dne 19. 8. 2011 č. j. 3736/11-1200 a rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2011 č. j. 343164/11/077910302673 a ze dne 22. 8. 2011 č. j. 381600/11/077900305546, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadenými rozsudky Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterými byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích o stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a to za měsíce únor a březen a duben až květen roku 2011. Rozhodnutí žalovaného shledal soud věcně správnými, neboť stěžovatelka dodala distributorovi elektřiny (E.ON Distribuce, a. s.) elektřinu vyrobenou ze slunečního záření, čímž se stala poplatníkem odvodu a distributor plátcem daně; jestliže distributor jako plátce daně odvod srazil a odvedl správci daně, postupoval v souladu s ustanovením §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákona č. 180/2005 Sb."). K námitce rozporu rozhodných ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. s právním řádem České republiky soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl (poté co je spojil ke společnému projednání) kasační stížnosti stěžovatelky, které proti rozhodnutím krajského soudu podala. Z podrobně rozvedených důvodů rovněž neshledal důvodnou námitku protiústavnosti právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření, a konstatoval, že krajskému soudu nelze vytýkat, pakliže se odvolával na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, aniž se zabýval konkrétními poměry stěžovatelky, jestliže na konkrétní "specifičnost své situace" v řízení před krajským soudem nepoukázala. Též dospěl k závěru, že v řízení před vnitrostátním soudem se nelze dovolávat směrnice 2009/28/ES, neboť tato nemá přímý účinek a ani zavedením odvodu není "kompromitován" její cíl, tedy dosažení stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení principu rovnosti dle čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie, zákazu diskriminace dle jejího čl. 21, k zásahu do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i k porušení práva na svobodu podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie. Porušení těchto práv shledává především v tom, že Nejvyšší správní soud se "při své činnosti" omezil pouze na subsumování jejího "případu" pod nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ačkoliv se Ústavní soud v tomto nálezu nezabýval rozporem mezi ustanoveními §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. a principy, vyjádřenými v čl. 20 a čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie, jejichž porušení shledává přijetím a aplikací sporných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. více než zřejmým. Aplikace právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření pro ni představuje nejen vyvlastnění části reálně existujícího a v budoucnu nabytého majetku (přičemž budoucí nabytí je založeno na jejím legitimním očekávání na základě platné právní úpravy), nýbrž je i významným omezením v právu svobodně podnikat.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud taktéž opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téže stěžovatelky, o které Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1021/13 odmítl.
Od závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se odchýlit, pročež protisměrně působící kritiku stěžovatelky akceptovat nelze.
Ústavní soud tudíž i zde v souvislosti s právní otázkou nesouladu ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů s ústavním pořádkem, jakož i s námitkou stěžovatelky o zásahu do jeho práva na pokojné užívání majetku, legitimního očekávání a porušení principu rovnosti odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.), ve vztahu k němuž postačí nyní jen připomenout, že v něm Ústavní soud dospěl k závěru, "že jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání, případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé" (viz bod 90). Ústavní soud posuzoval, zda na straně dotčených provozovatelů FVE není dán ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní zákonem stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů bez jejího dalšího krácení odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na jejím snížení, avšak takový zájem provozovatelů FVE neshledal.
Ústavní soud ovšem připustil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a až §7i zákona narušit základní práva a svobody jednotlivce, jestliže "v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání, tak okamžité (průběžné) účinky napadených ustanovení, aby byl v takovém výjimečném případě vzniklý nárok ochráněn" (bod 88).
Ke splnění takto formulovaných podmínek ve stěžovatelčině věci však zjevně nedošlo, resp. existence "rdousícího efektu" nebyla stěžovatelkou dosud ani konkrétně tvrzena, tím méně dokládána.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Z řečeného se podává, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Jako zjevně neopodstatněnou proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle citovaného ustanovení mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu