ECLI:CZ:US:2013:3.US.1027.12.1
sp. zn. III. ÚS 1027/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2013 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Kaleji, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, AK se sídlem v Chebu, Komenského 4, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2012 sp. zn. 12 Co 641/2011 a usnesení JUDr. Jiřího Doležala, MBA, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-jih, Jablonského 7, ze dne 11. 3. 2011 č. j. 16 Ex 9176/07-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 19. 3. 2012 a doplněnou dne 10. 4. 2012 se Robert Kaleja (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o zastavení exekuce vydaná v jeho exekuční věci proti Renatě Vazquez Bürger (dále jen "povinná").
Dne 2. 10. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno sdělení Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 9. 2012, že ve věci bylo vedle ústavní stížnosti podáno také dovolání.
Dne 14. 8. 2013 stěžovatel k dotazu Ústavního soudu uvedl, že proti ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2012 v souladu s procesním poučením v tomto rozhodnutí uvedeným podal k Okresnímu soudu Plzeň - město dovolání, které následně doplnil. Posledně jmenovaný soud tato podání postoupil "Okresnímu soudu v Chebu sp. zn. 8 Nc 4565/2007, který tato podání založil do spisu a Nejvyššímu soudu ČR již neodeslal. ... Dovolání tedy dosud nebylo Nejvyššímu soudu doručeno."
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
II.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena.
Pokud stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [U 2/44 SbNU 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:
"Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu."
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj