ECLI:CZ:US:2013:3.US.1029.11.1
sp. zn. III. ÚS 1029/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 1 PP 396/2010 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2011 sp. zn. 6 To 24/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že splňuje veškeré vyžadované podmínky umožňující rozhodnout kladně o jeho žádosti, a to především uplynutí doby výkonu trestu a podmínky umožňující jeho zařazení do běžného života. Nadto jsou dány i ne zcela běžné okolnosti, např. zdravotní stav jeho rodiny.
Stěžovatel má dále za to, že se obecné soudy dopustily porušení obecného ústavního principu ne bis in idem obsaženého v ustanovení článku 40 odst. 5 Listiny, pokud zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění odůvodnily mimo jiné jeho minulým chováním, které podle nich neskýtá dostatečnou záruku vedení řádného života na svobodě, neboť touto skutečností odůvodnil již Obvodní soud pro Prahu 9 své rozhodnutí o druhu a výši trestu.
Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že jeho hodnocení Vězeňskou službou, ke kterému oba soudy přihlédly při hodnocení jeho návrhu, je ovlivněno délkou vazby, kterou mu nelze přičítat k jeho tíži.
Stěžovatel také nesouhlasí s argumentací obecných soudů, pokud jde o nečinnost v otázce náhrady škody způsobené trestnou činností. Stěžovatel upozorňuje na své snížené možnosti ve výkonu trestu odnětí svobody; dle stěžovatele by jakákoli dohoda s poškozeným neodrážela jeho faktické možnosti za pobytu na svobodě.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 1 T 2/2010 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. 9 To 284/2010 uznán vinným trestným činem vydíraní podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) zákona č. 140/1961, trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Lhůta k podmíněnému propuštění uplynula dne 26. 11. 2011.
Stěžovatel podal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na podmíněné propuštění doručený dne 24. 11. 2010. Obvodní soud pro Prahu 4 návrh zamítl usnesením ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 1 PP 396/2010, (napadeným nyní projednávanou ústavní stížností), neboť dospěl k závěru, že stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") nesplňuje podmínky k podmíněnému propuštění uvedené v §331 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád") a §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009, trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). V odůvodnění napadeného usnesení Obvodní soud pro Prahu 4 zdůraznil výjimečnou povahu institutu podmíněného propuštění vhodného pouze za předpokladu, že odsouzený povede na svobodě řádný život, a nebude tak pro společnost představovat příliš velké riziko recidivy. Podle obvodního soudu stěžovatel dostatečně neprokázal nápravu ve výkonu trestu, jeho hodnocení Vězeňskou službou je zcela průměrné a rozhodně z něj nelze dovodit závěr, že do budoucna povede řádný život; dle zjištění obvodního soudu se stěžovatel dosud nepokusil spojit s poškozeným ohledně úhrady škody a ani jeho předchozí chování neskýtá dostatečnou záruku budoucího řádného života (stěžovatel byl v minulosti již dvakrát soudně trestán a pokaždé mu byl uložen trest nespojený s odnětím svobody).
Stěžovatel podal proti citovanému usnesení obvodního soudu stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením ze dne 17. 1. 2011 sp. zn. 6 To 24/2011 (rovněž napadeným ústavní stížností). Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, pokud jde o nesplnění podmínek podmíněného propuštění. Skutečnosti akcentované stěžovatelem (prohlášení družky o převzetí záruky za dovršení jeho nápravy, příslib zaměstnání a bydlení, vykonání části trestu odnětí svobody vazbou) nejsou dle městského soudu takovými okolnostmi, které by mohly sehrát zásadnější roli při hodnocení žádosti o podmíněné propuštění vzhledem k neutrálnímu hodnocení Vězeňské služby a především vzhledem k tomu, že se stěžovatel nepokusil dohodnout podmínky náhrady škody s poškozeným, ani se jej nepokusil kontaktovat, k čemuž dle názoru městského soudu měl příležitost i ve výkonu trestu odnětí svobody.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat.
Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít toliko za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11, dostupné v databázi NALUS). K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Podle §88 odst. 1 tr. zákoníku může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Otázce aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud především zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován, neboť nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1728/12 a IV. ÚS 2973/11).
Podmíněné propuštění je namístě pouze tehdy, pokud vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy (jak ostatně zdůraznil již Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném usnesení). Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být založeno na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu na jeho osobu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, II. ÚS 715/04 a sp. zn. IV. ÚS 70/09).
Ústavní soud v projednávané věci neshledává žádné pochybení obecných soudů ani v tom, jak tyto soudy hodnotily postoj stěžovatele k náhradě škody, ani při posouzení osobnosti odsouzeného, prognózy úspěšnosti jeho nápravy, možnosti jeho opětovného začlenění do řádného občanského života, či naopak rizika budoucí recidivy. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích podaly dostatečně podrobný výklad, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že by se stěžovatel v případě podmíněného propuštění vyvaroval další trestné činnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení ustanovení článku 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud připomíná, že účelem citovaného článku Listiny je zakázat opakování trestních řízení již skončených pravomocným rozhodnutím. Zásada ne bis in idem vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (spočívajícího v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí), zjevně vyplývá, že nejde o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného. Nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osoby, resp. dosavadního životního způsobu odsouzeného, což pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam má (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10).
Ústavní soud považuje za nedůvodné i obecné tvrzení o údajném porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny. Přístup k soudu na základě žádosti o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, a stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, jejž využil. Stěžovatel byl Obvodním soudem pro Prahu 4 ke své žádosti o podmíněné propuštění osobně vyslechnut a v průběhu veřejného zasedání se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu